Ľahká Múza, nesporná stálice slovenské alternativní scény, loni vydala album Piesne ticha. A letos se chystá mimo jiné na dvě akce Unijazzu, koncert 12. dubna v pražském Kaštanu a také na červencové hraní v rámci festivalu v Boskovicích. Dost důvodů k rozhovoru s osobitou zpěvačkou Gudrun. Vedle povídání o hudbě samé, třeba o určité inspiraci folklorními trávnicemi, přestože si Gudrun neprozpěvuje při obracení sena na lukách, ovšem muselo dojít i na téma slovenské čistky v kultuře. A konstatování, že skutečně nezávislý umělec nemůže z principu věci zůstat apolitickým. Vždyť i nezávislost na institucích je svého druhu politikum.
Před rozhovorem jsem se omlouval, že o současném gothic rocku, dark wave i industriální elektronice a příslušné fanouškovské subkultuře už mnoho nevím. Ale psala jsi, že je to vlastně dobře, že jste se nikdy žánrově nevyhraňovali.
Od začátku jsme nadžánrová a experimentální kapela. Lavírování mezi různými hudebními žánry je pro nás příznačné a dává nám naprostou uměleckou svobodu v tom, co chceme v hudbě realizovat. To, že začátkem 90. let vznikla možnost koncertně prezentovat naši tvorbu na festivalech industriální, elektronické či gotické subkultury, nás jen k těmto žánrům povrchně přiřadilo. Tady rozhodně nejsme v Evropě, kde se tato hudební oblast od konce 70. let kontinuálně vyvíjela na troskách postpunku. Když pak podobných koncertních příležitostí začalo ubývat, a my koncem 90. let nechtěli hrát něco úzce subžánrově zaměřeného, nezbývalo nám než vyrazit do Europy a hledat tam nové posluchače.
Každé album, které jsme vydali, mělo svoje ústřední hudební téma, okolo kterého oscilovaly všechny hudební, aranžérské a zvukové postupy. My sami se vnímáme jako alternativní kapela, ovšem v kontextu, v jakém je alternativa chápána za našimi hranicemi. Protože u nás je vlastně alternativa už také hudební žánr, se kterým nemáme společný typ zvuku, instrumentace a výrazu. Na Slovensku již dlouhodoběji hrajeme na akcích zaměřených na alternativní kapely, a v tomto směru bychom rádi pokračovali i v Česku.
Jako jednu z pěveckých inspirací posledního alba Piesne ticha uvádíš také přesahy do etnické hudby. Konkrétně slovenské trávnice, ženské lidové písně spojované s kosením a sušením sena. Kde se vzala tahle pěvecká inspirace? Stará se Ľahká Múza o louku?
Máme zahradu, ale ne zas tak velkou, abych si tam prozpěvovala. (smích)
Už od první LP Tieň bolesti z roku 1992 pracuji se specifickými hudebními polohami a technikami, které jsem lety praxe zdokonalila a umožňují mi, vedle maximálního využití hlasivek ve spolupráci s efektovými procesory, používat hlas jako samostatný hudební nástroj. Různé vibrační typy vokálů a etnické barvy se tudíž objevovaly i na předchozích deskách, ale v hustých aranžmá si to posluchač nemusel až tak uvědomovat. Proto jsme Piesne ticha ve srovnání s předchozím titulem Byť tvojím zrkadlom komponovali v mnohem průzračnějším duchu a úmyslně nechali vyniknout všechny pěvecké party. Od začátků jsme měli rádi etnickou hudbu a ta slovenská nabízí bohaté inspirace. A protože trávnice jsou nádherné vícehlasé ženské zpěvy, vždy mě zajímaly. Dnes jsou podobná „world“ témata módní, ale u nás jde o dlouhodobou záležitost. Reagujeme na tohle téma po svém a tak, aby z inspirace vznikaly nové, originální skladby. V tomto kontextu jde opravdu jen o inspiraci jako takovou, nikoliv o převzetí konkrétních hudebních motivů a jejich vložení do naší hudby. To jsme nikdy nedělali. Vždy jsme měli vlastní imaginaci.
Zdá se mi, že v hlase je opět cítit i větší důraz na klasickou pěveckou průpravu, ale možná se pletu?
Jsem poctěna, když se mě kolegyně zpěvačky ptají, ke komu jsem chodila na lekce zpěvu nebo jaké mám hudební vzdělání. Odpovídám jen, že jsem talent, který si sám vytvořil vlastní hudební postupy a osvojil pěvecké techniky. Byla to součást našeho hudebního dobrodružství, objevovat i ve zpěvu vlastní hranice. Můj hlas má specifickou barvu a tonalitu, což mi v jeho využití dává velký prostor. A hudba, do které zapadá, nebo ze které se vynořuje, ho umocňuje. Na předchozích deskách jsem vedle práce se zpívaným textem používala i různé koloraturní belcantové techniky a dvojhlasy. Na novém albu je takových „sopránů“ méně, do popředí jsme postavili rezonanční a vibrační hlasové techniky.
PROČ CHODIT V NĚČÍCH STOPÁCH?
Váš posun v průběhu dekád, od post-punku přes dark a ethereal wave i klasicizující inspirace až k etnickým vlivům působí tak trochu jako konvergentní vývoj třeba s Dead Can Dance. Sledovali jste jejich tvorbu?
V době našich začátků v 80. letech jsme poslouchali široký záběr hudby, od českého undergroundu až po punkové a postpunkové výboje. A že tehdy byla scéna neuvěřitelně pestrá a svěží. Nejen po instrumentální stránce, ale i pěvecky. Nové přístupy, originální mužské i ženské vokály. Ale naše tvorba nemá žádné přímé vazby s Dead Can Dance, i když je Lisa výborná a jejich hudba, hlavně z jejich začátků, je vynikající. Jdeme jinou cestou i v tom etnickém přístupu. Zatímco oni zpracovávali hlavně exotické hudební světy, my jsme se inspirovali domácím folklorem. I co se týče ostatních kapel, vždy jsme se snažili o vlastní rukopis. Jakmile jsme měli pocit, že něco v naší tvorbě evokuje jinou kapelu, přestali jsme tyto nápady rozvíjet. Proč jít cestou, kterou už šel někdo před tebou?
Loni jste oslavili 40 let existence kapely. Dá se říci, že svými proměnami zrajete se svými věrnými fanoušky, jejichž vkus se také vyvíjí? Nebo se spíš přidávají noví?
Tohle je zajímavé sledovat. Protože každé naše album je jiné, vidíme, že část posluchačů jde s námi po našich cestách a část se v nějakém okamžiku odpojí. A právě tam se zase připojují noví. Nebo máme jen posluchače jednotlivých alb.
Jisté „gotické“ a „dark industriální“ ukotvení ale opouštět nebudete? Protože jak je vidět i na příkladu Ľahké Múzy, tyto fanouškovské subkultury vždy výborně fungovaly. Vystupovali jste na prestižních subžánrových festivalech napříč Evropou…
Jak už jsem říkala, v zahraničí jsme vnímáni jako „dark“ alternativní kapela a jen na nás záleží, jakými hudebními cestami kráčíme. Nedá se vyloučit, že se v budoucnu víc posuneme třeba až do „akustické“ polohy. Což teď vážně netuším. Kam nás srdce zavolá, tam půjdou ruce a hlasivky. Vlastní pečeť si ale poneseme s sebou, ať už budeme hrát cokoliv. Možná i proto jsme pro posluchače rozpoznatelní.
Pokud bychom si dovolili čirou spekulaci a srdce vás zavolalo k akustické hudbě, což zní zajímavě, znamenalo by to třeba rozšíření sestavy?
Teď se bavíme opravdu jen v teoretické rovině. Ale už dnes na Piesňach ticha máme spoustu akustických zvukových barev. Různé mandolíny, sitár, akustické kytary, jejichž zvuk je vytvořen specifickým nastavením kytarového procesoru a u kterých málokdo na první poslech identifikuje, že vznikly na elektrické kytaře. Když jsme nedávno hráli na festivalu v Kasselu, zvukaře to natolik zaujalo, že se ještě po koncertu přišel zvlášť zeptat, zda vše, co slyšel, ve skutečnosti i viděl. Tedy že všechny zvuky šly z kytary. Ale nemyslím, že bychom někdy zůstali pouze u využití akustických nástrojů, i když by se nám to možná líbilo.
Zkrátka, koncertní sestava tria s baskytaristkou iNOVA je stabilní, rozšiřování o například čistě akustický nástroj není v plánu…
Ľahká Múza je kapela tří stálých členů a iNOVA s námi hraje od roku 2014. Pro nás je optimální právě trio, které dokonale pokryje živé vstupy na koncertech. Hudba je natolik dynamická, že nepociťujeme deficit dalšího člena a nástroje. Právě naopak. Jsme v malé sestavě mnohem operativnější. I proto je dnes mezi mladými muzikanty takový nárůst one man či one woman projektů, případně dvojic. V současnosti je koncept velké kapely v podstatě přežitá záležitost.
Album Piesne ticha vyšlo u vydavatelství Hevhetia, záměrně nadžánrového, a když, zaměřeného spíše na alternativu, soudobou hudbu, volnou improvizaci, folklorní ohlasy či jazz než na rock. I to byla součást záměru ─ rozšířit záběr kapely?
