Nechce se tomu věřit, ale Ľahká Múza letos slaví 40 let existence. Je fascinující sledovat, jak stále fungují některé specifické žánrové komunity, třeba právě ta povstalá z postpunkové scény 80. let. Tedy fascinující pro někoho zvenčí, na koho třeba kvůli novému albu vykoukne dávná, a vůbec ne nepříjemná vzpomínka. Kdo žije už po dekády uvnitř kultu, samozřejmě ví své (a nemusí číst žádné recenze od někoho zvenčí, že). Ľahkou Múzu „nie je ľahké“ a ani není záhodno přesně škatulkovat, nasávala inspirace postpunkově gothic-rockové, industriální, v dark wave a elektronice. Zdá se ovšem, že kapela, aniž by byla vidět v mainstreamu, lehce žije v rámci gotické subkultury. Po celou dobu vytrvale brázdila evropské kluby, vystupovala na prestižních žánrových festivalech jako německém Gotik Treffen, anglickém Beyond The Veil či opakovaně na polské Castle Party. Pravidelně vydává desky, třeba i v Polsku a Litvě. A samozřejmě zní naprosto profesionálně a „světově“. Aniž by se přitom musela vzdát libozvučné slovenštiny.
Album Piesne ticha je ale přece trochu nečekané, vychází po dlouhé odmlce od předchozí řadovky Byť tvojím zrkadlom (2013). Název nové desky ale trochu klame. Respektive vztahuje se k něčemu jinému než k soundu kapely, možná k příslovečnému tichu před bouří. Fanoušci se nemusí bát „zrání a dospívání“, měknutí, žánrového přemetu, byť třeba k dark ambientu. Alba logicky navazují a Piesne ticha zní pořád patřičně hlasitě. Se strojovou naprogramovanou rytmikou, temnými syntezátorovými rejstříky, minimalistickými vstupy kytary a hlavně nezaměnitelným, sugestivním altovým vemlouváním zpěvačky Gudrun.
Bylo by snadné shovívavě se usmívat nad „divadlem“, kostýmy a image. Považovat pohyb uvnitř stěn subkulturní bubliny za eskapismus. Jenže ono nemusí jít o izolaci od reality. Chmurné Piesne ticha vytvářejí vlastně docela trefný soundtrack k temným časům. „Tiene prehier oblohou letia / chrániac obraz zlomeného neba…“