Představy, že vstoupíte-li do jakékoliv irské hospody, bude v ní někdo hrát, vždy dotvářely hudební obraz Zeleného ostrova. Ten už dávno přestal být keltským ekonomickým tygrem a se čtveřicí Lankum sledujeme, k čemu došlo, když do hospod vstoupili proletářští pankáči, k tradicím se sice vztahující, nicméně se od nich zvukovými experimenty emancipující. Zatím té hudbě neříkáme prog-trad, ale přesně tohle měli Lankum nejspíš na mysli. Nejsou sami, kdo se „s naprosto nulovým pocitem trapnosti a hrdí z dobrých důvodů“ podílejí na oživení zájmu o tradiční hudbu a jazyk, za to bezpochyby nejlepší.
Mladé prý do hospod vehnala tíživá ekonomická situace kontrastující ovšem s převratnými změnami: katolická země povolila potraty a sňatky homosexuálů. A když radní chtěli plac okolo vyhlášeného dublinského klubu Cobblestone přenechat developerům, místní komunita jim to protestními akcemi zatrhla. Ano, komunita dublinských muzikantů hrající společně z čiré radosti je dávným místem zrození Lankum. Akustické kapely bez zábran a korektivu, pokud dojde na tradiční hudbu, v jejím podání už vlastně zcela novou, Iry vnímanou jako přesvědčivou zvukovou krajinu, reflektující dnešní dobu. S producentem Spudym ji léta zdokonalují: housle, harmonium, uilleann pipes a concertinu s kytarou slaďují do mrazivého dronu, nebojí se krautrocku a elektroniky. Oslňují harmonickými vokály a u naříkavě vzdorovitého hlasu Radie Peat už dávno došla všechna slova. Lankum dokážou být lyricky svůdní, vášniví a posedlí straněním ubližovaným, ale i extrémně děsiví a temní jako gotická noc.
Covidová beznaděj, zrušené koncerty, první dítě Radie a obrovský úspěch streamovaného koncertu A National Disgrace z dublinského Abbey Theatre, na němž se odvážili prozkoumat další možnosti akustické kapely, přetáhly vznikající album do dalšího, zdaleka experimentálnějšího levelu, ačkoliv základ tvoří tradiční skladby.
Už z úvodní tesklivé balady Go Dig My Grave, doplněné fascinujícím videoklipem, slyšíme co od restartovaných Lankum můžeme čekat. Nekonvenční, dráždivé prolínání abnormální melodické krásy (Lord Abore and Mary Flynn nebo Newcastle) se skřípáním smyčců, údery bubnů, elektronickými podkresy, mellotronem, bzučením hurdy gurdy a punkovou zuřivostí (The New York Trader a Netta Perseus). Strmě u nich také narostlo množství nástrojů i vlivů. Nic z toho vás ale dostatečně nepřipraví na šok způsobený závěrečnou dvanáctiminutovou skladbou The Turn: pinkfloydovsko-industriální folk-psychedelii končící znepokojující apokalypsou.
Položme si otázku: je False Lankum nejzásadnější album současné irské tradiční hudby? Možná. Pro klidný spánek ovšem dodejme, že hlavně díky Dubliňanům, tvrdících o sobě: „Víme, že jsme divní a že to, o co usilujeme, je také divné, ale je prima zjistit, kolik lidí je ochotných na to přistoupit.“ Až budou na Pop Messe, zajděte se na ně určitě podívat.