L’ÉTRANGLEUSE: Ambiance Argile

Je to dobrý, vlastně hodně dobrý. A tím bychom mohli skončit, ale vy asi potřebujete vědět proč. No, i tohle by mohlo být rychlé: prostě protože je to moc dobrý. A jestli vám to zatím přijde jako vykrucování, tak máte recht. S tímhle řekněme post punkem v západoafrické verzi nastává totiž problém: při popisu „zvuku čtyř francouzských hudebníků hrajících naživo v jedné místnosti“ si nechcete připadat jako encyklopedie sypající ze sebe jeden odkaz za druhým, což z hloubi duše nesnášíte. Ale budiž. Zpívající kytarista Maël Salètes léta působil v Orchestre Tout Puissant Marcel a aktuálně doprovází somálskou zpěvačku Sahru Halgan. L’Étrangleuse tvořil donedávna jen s Mélanií Virot, kterou byste popsali různě, jen ne jako harfenici. Po covidu se k nim přidala baskytaristka s bubeníkem a Salètes se mezitím v Bamaku naučil hrát na loutnu ngoni. Rady pobíral od Abdoulaye Koného ze skupiny BKO Quintet vedené bubeníkem Aymericem Krolem od Sahry Halgan. Co z toho všeho vyplývá? Doufejme, že snad úplně všechno, a všimněte si, že jsme vynechali jakékoliv přirovnání; jen by to zabralo další místo a bylo stejně k ničemu. Od BKO ale fouká nejvlivnější vítr: tak jako oni ojediněle spojili loveckou hudbu s griotskou, Francouzi nechali postpunkové skladby s dadaistickými texty řídit ngoni, v harmoniích krásně propojenou s elektrifikovanou harfou, snažící se občas o tu samou afrofunkovou střemhlavost (skladba Le Remède); když zrovna nedubluje rytmiku, střídající free pasáže s klidem temného šansonu. Salètes s loutnou nepředstírá, že je griot, nejvíc mu sedí volnější „pouštně bluesová“ tempa a v Filu’e Ferru s kytarou napodobuje dvoustrunné housle njarka. Než přejde s bubeníky k…afro-krautrocku? Těžko říct, ale je to skvělé. U La Distance Des Noix – se sólem harfy, jež zní jako balafon – se od začátku bojíte, jak to dopadne, a při État Normal si říkáte, když chytrý pop, tak tenhle a sedmiminutovou esenci alba Ironie du Sort si budete nahlas pouštět od rána do večera.