Portugalské fado, česky osud, to není žádný venkovský folklor, ale vysoce sofistikovaný městský žánr. Jeho domovem jsou koncertní kluby ve staré lisabonské čtvrti Alfama, v nichž se k hudbě podává večeře i víno. Album Lina_Raül Refree, které loni vydala portugalská zpěvačka Lina s katalánským producentem, jehož občanské jméno zní Raül Fernandez Miró, do vývoje žánru zasáhlo stejně razantně, jako když před půlstoletím Bob Dylan přešel na elektrický zvuk.
S jedním velkým rozdílem: místo zlostné a nechápavé kritiky, která pronásledovala Dylana, vzbudilo elektrické fado hluboký respekt ze strany odborníků i veřejnosti. Po roce pandemií zmařených koncertů vystoupili oba umělci hned na dvou českých festivalech, Colour Meeting a Folkové prázdniny, kde vznikl následující rozhovor. Jelikož fado je u nás na rozdíl od anglosaských žánrů takřka neznámé, prozkoumejme nejprve širší kontext tohoto fenoménu.
Portugalské blues
Podobně jako flamenco v Andalusii se fado stalo součástí národní identity. Poetickým nábojem, nikoli hudebně, je spřízněné s francouzským šansonem, a podobně jako blues či tango to byla původně hudba společenské spodiny. Ostatně, fado bývá někdy označováno za „portugalské blues“. I když to zní jako novinářská konstrukce, oba styly sdílejí společenské souvislosti. Fado vzniklo nejen jako hudba nejnižších vrstev, ale podobně jako blues má inspirace v Africe. Jedním z kořenů žánru byl lundum ─ sexuálně vyzývavý tanec brazilských míšenců, který do Lisabonu přivezli námořníci. Stejně jako blues, i fado kombinuje poetickou zkratku s hořkostí, touhou i nadějí, a nejlépe zní s kytarovým doprovodem, který se ustálil na kombinaci španělské (Portugalci ji nazývají viola) a portugalské kytary. Ta je opatřena dvanácti kovovými strunami, na které se brnká kovovými prstýnky, ke stylu hry patří téměř bluesové natahování strun. Hráč na portugalskou kytaru má v doprovodu klíčovou roli, jeho úkolem je zpěvákovi či zpěvačce „odpovědět“. I to lze brát jako paralelu, v klasické podobě blues je kytarová mezihra pokračováním zpěvákovy fráze.
Největší osobností žánru byla zpěvačka Amália Rodrigues (1920–1999). Když zemřela, Portugalsko vyhlásilo třídenní smutek. O deset let později starosta Lisabonu navrhnul fado zařadit na seznam nehmotného bohatství UNESCO, k čemuž došlo roku 2011. Dnes patří Amália Rodrigues k nejrespektovanějším ikonám portugalské kultury. Od jejího narození uplynulo loni 100 let, díky pandemii se ale těžiště oslav posunulo na letošek. Na její odkaz upozornilo i jedno z nejzajímavějších alb posledních let. Natočila je zpěvačka Lina s producentem Raülem Refree, oba v žánru otevřeli novou kapitolu a změnili pravidla. Tradiční kombinaci šesti- a dvanáctistrunné kytary nahradila komorní zvuková architektura klavíru a nadčasově znějící elektroniky. Album stojí s výjimkou dvou písní výhradně na repertoáru Amálie Rodrigues.
Propaganda i důstojnost
Zatímco před dvaceti lety se svět o portugalské fado ještě příliš nezajímal, v dalších dekádách nastal zlom. Příčinou relativně náhlé změny není ani tak příslovečné zmenšování se dnešního globalizovaného světa jako spíš posun klimatu, jímž procházela portugalská kultura. Až do „karafiátové revoluce“ roku 1974 v Portugalsku vládla diktatura, fado sloužilo jako oficiální hudba režimu, a mladé posluchače přestalo zajímat. Diktatura se opírala o propagandistické pilíře, známé jako „tři F“: fotbal, kult poutního města Fátimy, a fado. Kuriózní přitom je, že tuto vysoce emocionální, umělecky vybroušenou hudbu, stojící na silných poetických obrazech, portugalský diktátor Salazar nenáviděl. Christine Garnier v jeho životopisu píše, že nejvíce mu vadila melancholie a nenaplněná a osudová touha, která prý „rozmělňuje portugalský charakter“ a „odčerpává sílu ducha a vede k pasivitě“. Režim si tedy nevybral fado jako propagandistický nástroj z vlastní vůle, ale proto, že díky jeho popularitě neměl jinou volbu. Historik fada Michael Colvin uvádí: „Cenzura zajistila, že fado nepůjde proti diktatuře, a slogan ‚pobretes mas alegretes‘, tedy ‚chudí ale šťastní‘, pacifikoval potencionálně subverzivní městskou chudinu.“ Dnes nejpopulárnější zpěvačka žánru Mariza vnímá i sociální propojení s hudbou z jiných jazykových oblastí: „Fado je sestřenice amerického blues, řeckých písní rembetiko či argentinského tanga.“
Roku 1956, kdy americkou hitparádu vedl Elvis Presley, natočila Amália Rodrigues skladbu Foi Deus s téměř filozofickým textem: „Nikdo neví, proč zpívám fado plné bolesti, ale cítím, že uvnitř má duše nachází rovnováhu.“ V pozdější skladbě Medo, Strach, zpívá: „Jméno toho kdo se mnou v noci spí, to je mé tajemství. Ale když na tom trváš, řeknu ti to. Ten, kdo u mě bydlí, je strach, jenom strach.“
„Fado promlouvá v tiché důstojnosti, která se zrodila ze zjištění, že jakákoli pozemská touha či záměr bývají silně ohroženy silami, které se vymykají lidské kontrole,“ píše s britskou uměřeností hudební znalec Paul Vernon. Přesným zrcadlem jeho slov je Barco Negro, Černá bárka či plachetnice, temná píseň o ztrátě a beznaději, kterou slova nedokážou popsat. Amália Rodrigues ji poprvé natočila roku 1954, Mariza 2001 a zcela unikátní verzi najdeme i na albu Lina_Raül Refree z roku 2020.
Fado od dětství
Lina a Raül Refree vystoupili v červenci v Poličce v kostele sv. Jakuba a v Náměšti nad Oslavou. Raül seděl mezi koncertním křídlem Yamaha a sérií elektronických kláves, menší elektronický pultík před sebou měla i Lina, koncert byl koncipován jako komorní a velmi intimní sled písní, zvuk i světla řídili dva technici z Katalánska a Portugalska.
Místo vašeho katalánského příjmení Miró užíváte anglicky znějící umělecké jméno Refree. Je za tím nějaký příběh?
Raül: Tak mi říkali kamarádi v mládí.
Třeba když jste hráli fotbal?
Raül: Ne – to nemá nic společného s anglickým označením referee pro rozhodčího. Free je být svobodný, Refree je být znova svobodný.
Není to v historickém duchu nezávislé hudební scény v Barceloně, kdy tam vznikaly skupiny jako Ojos de Brujo a usadil se tam Manu Chao?
Raül: To jsem byl ještě hodně mladý a zajímal se jen o klasiku.
