Praha, Gabriel Loci, 9. 5. 2022
Orchestr Berg si vybral pro další koncert své letošní sezóny bývalý klášter v beuronském stylu na Smíchově. Součástí programu byla i prohlídka tohoto objektu, který prošel poměrně pohnutými osudy, sídlila v něm dlouhou dobu také Česká pošta a v současné době se pozvolna přetváří na specifický hotel. Vlastně takový emotivní začátek upomínající na zmizelá jsoucna a jejich odlesky. Koncertní sál uprostřed objektu má v sobě zvláštní magii, ale i určité limity, tudíž určité věci nevynikly v plné síle.
Skladatelka a druhdy především bubenice a perkusistka Michaela Antalová (1993) známá z mnoha avantgardních seskupení (třeba z někdejší spolupráce s Pražským improvizačním orchestrem či naopak z niterného spojení se švédským saxofonistou Martinem Küchenem) se vyznává ze svého zájmu o folklorní hudbu, kvůli němuž se naučila hrát i na řadu dechových nástrojů. V posledních čtyřech letech se intenzivně věnuje zejména fujaře a dalším příbuzným instrumentům. To skvěle dokumentuje loňské album Zvony, kde je jí parťákem norský kontrabasista či případný hráč na harmonium Adrian Myhr a najdeme na něm jejich společné seance i lidové melodie. Tentokrát představila jakousi ochutnávku pod názvem Fujara Sextet, která je první částí rozsáhlejšího díla pro fujaru a soubor klasických hudebních nástrojů. Právě pro provedení tohoto díla bych si představoval spíše komornější či alespoň uzavřenější prostor, ale každopádně i tak to ve mně vyvolalo obrovskou chuť na další poslech tohoto projektu, kde se skvěle snoubí celá řada elementů od ohlasů slovenských lidových tradic přes neotřelé pojetí „klasiky“ až po autorčiny zkušenosti se svobodnou improvizací. Opravdu jsem měl pocit „nedosycení“ a rád bych tomu naslouchal třeba celý večer. Nicméně i další program nabídl skvělou potravu pro uši.
Rakouský skladatel Klaus Lang (1971) o své tvorbě sám prohlašuje, že nenese mimohudební obsah, emoce, filozofické nebo náboženské myšlenky, ale že „hudební materiál je čas vnímaný zvukem… hudba je čas, který slyšíme, čas, který vnímáme skrze hudbu.“ To právě přesně zapadalo do genia loci. I když musím říct, že to ve mně vyvolávalo velmi silné emoce právě spojené s oním ztraceným časem, který byl ukryt někde pod nánosem nových omítek a přestaveb. Langova kompozice Linea Mundi vzbuzuje i určité částečně imaginární obrazy jakéhosi mikroskopického poklidného inferna či možná ještě spíše magmatického vření pozvolna vytvářejícího svět. Splývání do sonické pospolitosti, kde se z onoho času stává bezčasí.
Po přestávce se pak odehrávala světová premiéra opusu In which things are neither the same nor different z pera Iana Mikysky (1994), který svou atmosférou rezonoval s předchozím dílem, ale šel vlastně ještě dál do „neohraničenosti“. Součástí tohoto vystoupení byl i light design, jehož působivost jsem žel nemohl dostatečně vnímat vzhledem k tomu, že na mne zbylo místo v jedné z posledních řad téměř zaplněného sálu, odkud bylo vidět spíše jen jakési rozsvěcení a zhasínání. I když všemu nahrávalo pozvolné stmívání, přece jen tohle byl právě jeden z limitů klášterní dvorany. Ale nechyběl zde ani zvukový design a elektronické kejkle prováděné samotným autorem, které výrazně překračovaly „symfoničnost“ skladby, již vytvářel bohatě obsazený orchestr. Takže komplexnost výrazu tu měla velkou sílu. Ovšem tuhle věc bych pro srovnání rád viděl ještě v jiném prostředí, kde by se vytvořil další nový svět sám pro sebe.