Lukas Ligeti je synem známého maďarsko-rakousko-rumunského skladatele György Ligetiho, jehož hudbu slyšeli i lidé, kteří o soudobou nebo novou hudbu nikdy neměli zájem. Jeho skladby zazněly v několika filmech Stanleyho Kubricka včetně Vesmírné odyssey. Po premiéře opery György Ligetiho Le Grand Macabre patřila státní opera i programu Ligeti Late Night, kde Lukas Ligeti improvizoval s pianistou Robertem Huberem a sopranistkou Bellou Adamovou.
Když mluvíte o improvizaci, máte nějaký počáteční bod či schéma, nebo začínáte od nuly?
Mám určité nápady, které jsem přinesl. Chtěl jsem vidět, jak by na ně mohli moji kolegové reagovat. Na základě toho, co jsme společně probírali, co se nám líbí a co nelíbí, jsme se rozhodli, o co chceme v improvizaci usilovat. Budu psát velmi schematickou partituru, ne přímo s notami, jen se směry, abychom si zapamatovali oblasti, jimiž se míníme zabývat, které nás zajímají, a my se z toho pokusíme vytvořit skladbu. Řekněme, že jsem autorem této skladby, ale je to skladba určená pro improvizaci, takže je to vždy společná kompozice, ale vnesl jsem do ní určité konceptuální nápady.
Proč jste se rozhodl hrát na bicí? Není to zrovna typický nástroj ve vážné hudbě.
Když jsem byl malý kluk, otec mi pořád říkal, že si myslí, že mám velký talent na hudbu, a kdybych tvořil hudbu, byla by zřejmě velmi dobrá, ale jestli ji nechci dělat, tak je to v pořádku. Když mi bylo osmnáct a končil jsem školu, začal jsem přemýšlet, co budu dělat. Mám rád matematiku a fyziku, ale musel jsem si přiznat, že často myslím na hudbu, takže bych asi měl dělat něco s ní. Lidi mi však říkali – když ti je osmnáct, je pozdě na to, abys byl dobrý pianista nebo houslista. Přemýšlel jsem o nástroji, u něhož by se nikdo nestaral, kdybych na něj hrál špatně. Napadly mě perkuse. Bicí. Začal jsem s bicími, protože jsem si myslel, že nebude těžké se na ně naučit, což bylo samozřejmě velmi hloupé, protože každý nástroj má své obtížné stránky. Taky jsem si uvědomil, že mám velkou představivost o melodii, ale moc jsem nepřemýšlel o rytmu. U bicích se neočekává, že budete hrát komplexní rytmy, očekává se, že budete hrát přesně, což jsem zjistil později.
Vy ale neužíváte bicí jen jako rytmický nástroj, ale také pro tvorbu melodií, vidím tady ve zkušebně elektrickou marimbu.
Hraju na Marimbu Luminu, což je MIDI kontrolér, který navrhl významný průkopník syntezátorů Donald Buchla. Nikdy jsem se neučil hrát na orchestrální marimbu. Začal jsem studovat hru na orchestrální perkuse, ale brzy jsem to vzdal a stal jsem se hráčem na bicí soupravu. Přesto mohu s velkou jistotou říci, že jsem napsal nejsložitější skladbu pro marimbu nazvanou Thinking Songs. Když se ji učila hrát virtuoska na marimbu Ji Hye Jung, tak mi řekla, že si musela vytvořit v mozku úplně novou sekci, aby to mohla hrát, a to mě učinilo velmi šťastným, protože to bylo přesně to, čeho jsem jako skladatel chtěl dosáhnout.
Na tento MIDI kontrolér hraji, protože jsem měl vždy zájem o elektroniku. Většina lidí, kteří se věnují elektronické hudbě, zcela pomíjí hráčskou techniku, kterou se naučila. Já jsem chtěl hrát vlastní elektronickou hudbu s tím, že si zachovám techniku, kterou jsem se naučil jako bubeník. Tázal jsem se sám sebe, co se v tomto případě stane s hráčskými technikami, které jsem se naučil. Jako bubeník určuju, kdy zvuk zazní, ale moc se nestarám o jeho konec, stejně sám odezní. Ale co kdybych měl nástroj, na který bych musel udeřit podruhé, aby zvuk skončil? Jak by se změnila moje hráčská technika? U elektronické hudby jsem se na rozdíl od většiny skladatelů moc nezaměřoval na témbr, ale mnohem více na pohyb, na rytmus a interakci, ale ne moc na interakci s počítačem.
Říkáte, že vás nezajímá moc témbr, ale elektronická hudba je hodně o nových zvucích. Používáte ji i takto?
Dělám to, ale musím říci, že to není můj hlavní zájem, protože si myslím, že elektronická hudba může být o mnoha dalších věcech, a nejen o vytváření zvuků. V této skladbě hodně pracuju se sinusoidami, které jsou jen minimálně rozladěné, což hodně dělám v poslední době. Pomocí úderů vytvářím polyrytmy, které vznikají při hře pomocí vztahu mezi údery a rytmy, které hrají další hudebníci. Jde o to, kdy přesně udeřím, a udeřím-li vůbec. Pro mne jsou tyto otázky mnohem důležitější než zvuk sám. Vezměme třeba Bacha, to je velmi strukturovaná hudba, kterou můžete hrát na různé nástroje, a já si myslím, že moje elektronická hudba je částečně taky taková. Zvuk je přirozeně důležitý a já miluji zkoušet vytvořit nové zvuky, ale taky si myslím, že i když pracuji s konvenčními nástroji, tak se více zajímám o strukturu než o témbr. Miluji témbry, ale nepatřím ke skladatelům, kteří používají rozšířené hráčské techniky (jako hru na okraji rozsahu nástroje), protože si myslím, že nástroj byl po dlouhou dobu optimalizován, aby vytvářel určité témbry. Není nic špatného z nástrojů dostat jiné témbry, ale pak mohu použít elektroniku, která se více hodí k vytváření podivných témbrů. Od té doby, co hraju na MIDI kontrolér, tak mohu zcela oddělit zvuk od pohybu a tato myšlenka je pro mne velmi důležitá – hraju velmi choreograficky. Myslím si, že většina jiných skladatelů elektronické hudby se stará o jiné věci.
Využíváte i samply?
