Zdalipak pan drážní odborník Majer zohlednil ve svých brzdových tabulkách působení úplňku na železniční dopravu? Netušíme. Ovšem Majerovy brzdové tabulky zdárně projely přes mámení měsíčné noci od reunionu kapely ke dvojalbu Úplněk. V nejtypičtější čtyřčlenné sestavě, bez příkras, metodou živě ve studiu, nově zachytily svoje nejoblíbenější písně. Hraje jim to jak z partesu. Nebo jak z Tabulek? Ale bez brždění. Jen s trochou pomoci snových bratrů Pospíšilů a jejich bicyklů. Inu, za úplňku se zdávají všelijaké věci. Mimochodem, dozvíte se i zaručený recept na udržení dlouhodobého vztahu a doporučení, k jakému jídlu se nejlépe hodí žejdlík chlazeného brojzlíku.
Než se Tabulky v roce 2018 vrátily na pódia, na čas zmizely ze scény. Jak vlastně došlo k obnovení kapely?
Vít Kahle: Pauza byla vynucena mou rakovinou žaludku, z něhož mi ufikli čtyři pětiny. Když jsem se z toho jakžtakž vylízal, začaly se mi zdát roztodivné sny. Jedním z nich byl sen o Petru Linhartovi, který je všechno možné, jen ne sportovní typ. Když jsme měli na vejšce v rámci vojenské katedry pořadovou přípravu, Petr pochodoval zásadně ve stylu „co ruka to noha“, až mu lampasáci zakázali chodit na nástupy, aby se nebortila formace. Tak o tomto člověku se mi zdál velmi živý sen: Pamatuješ si na bratry Pospíšily, mistry světa v kolové? V tom snu byl namísto nich Petr. A hrál jak útok, tak obranu, stíhal všechno. Dokonce i v té přestávce, kdy vždycky vyjely krasocyklařky a dělaly za jízdy stojky na sedle jízdního kola, tak to dělal samozřejmě Linhart taky! Ihned jsem Petrovi zavolal a sen mu barvitě vylíčil. Chechtali jsme se asi hodinu. Pak jsme usoudili, že je to jasný signál zkusit dát Tabulky zase dohromady. Předtím jsem měl ságo v kufru na skříni a absolutně jsem si nedokázal představit, že zase začnu hrát. Po tomto snu nebo přesněji poté, co jsem ho Petrovi vyprávěl, se tak ale stalo.
A víš, co mě teď napadlo? Že připravované dvojalbum by měli pokřtít bratři Pospíšilové.
Antonín Bernard: Vítkův sen o Petrovi coby mistru světa v kolové ale byla jen příslovečná třešnička na dortu. Poslední zrnko písku, které rozpohybovalo následné události. S Vítkem jsme se před reunionem Tabulek v roce 2018 několikrát sešli na pivku v Dejvicích a říkali si, že není možné, aby se už Tabulky nikdy nesešly. Nějak to v nás ve všech skrytě kvasilo už dýl.
Petr Linhart: Dát se znovu dohromady šlo od první zkoušky nečekaně snadno, okamžitě se nám začala vybavovat všechna aranžmá, co přesně a jak hrát. I ve věcech, které jsme třeba neměli v repertoáru už dávno před pauzou.
Mimochodem, s bratry Pospíšily máme určitou paralelu. Oni si vytvořili svůj vlastní sport, ve kterém byli nejlepší, protože ho skoro nikdo jiný nedělal. A my jsme si zase vytvořili vlastní kategorii v muzice, ve které nemáme konkurenci.
Jste prostě nejlepší Majerovky na světě.
Vít: V kategorii brzdových tabulek určitě. Ale ve vší vážnosti, ten sen byl natolik iniciační, že mě dokázal vrátit k muzice. Nejenže po té nemoci jsem neměl snahu a chuť hrát, předtím mě fyzicky deptala už jen představa, že si přistavím židli ke skříni, abych futrál se saxofonem sundal.
Antonín: A zvláštní je, že po tom snu jsi všechno hned zahrál. Aniž by ti chyběl nátisk. I když necvičíš, pokud to v tobě je, tak to dáš.
Petr: Měl jsem dokonce pocit, jako kdyby nám pauza spíš pomohla. Mnohem snáz se nám teď totiž muzikantsky komunikuje.
Vít: Nejen muzikantsky. Nechci říct, že bychom dnes byli „moudřejší“, muzika omlazuje, ale nějak si ještě víc rozumíme. A máme ještě větší radost z toho, co nás vždy spojovalo.
Andreo, co vás přesvědčilo, abyste se vrátila do kapely, ze které jste v roce 2005 odešla i kvůli hudebním neshodám?
Andrea Landovská: Určitě i to, že šlo o obnovení naší základní čtyřčlenné sestavy. Jsme čtyři čtvrtiny celistvého kruhu. Po mně je takhle ve čtyřech náš zvuk nejkrásnější. Před tím mým odchodem jsem cítila diskomfort, hudební, nikoliv lidský, když do kapely vstoupil bubeník. Tomáš Makovský ale ví, že ho mám ráda. A když další skvělý muzikant a hudební režisér Marek Štifter, taky si ho dovolím považovat za blízkého kamaráda, začal rozšiřovat zvuk kapely, přibírat další nástroje na nahrávce, zdobit a monumentalizovat zvuk, vytvářet moderní efekty… Při vší úctě, pro mě to nebylo komfortní. Tehdy, po natočení desky Pálava, jsem si vlastně uvědomila, že tahle cesta pro mě není. Že mám strašně ráda tu akustickou podobu a tomuhle ani nejsem schopná se přizpůsobit, i kdybych se snažila.
Zpívat jsem ale nikdy nepřestala. Zpívala jsem ve chrámovém sboru a pak se ženským uskupením Těsto, kde jsme se věnovaly hlavně lidovkám ve dvojhlasu. To bylo hezké, ale časově příliš náročné, navíc sbor osmi sólistek, to je veliká výzva. Až příliš… Takže když jsem se po těch letech vrátila jen k sólu a k mikrofonu, zase to nebyla taková darda.
Když se po mé desetileté pauze Petr ozval, že se chce s Tondou a Vítkem vrátit k původní podobě a zvuku MBT, řekla jsem jasně, zkusíme to. Když to bude blbý, tak mi to přece řeknete. Ale nebylo to asi blbý, vlezla jsem si zpátky do té muziky i textů jak do starého svetru, který visel někde zapomenutý. Ale vy víte, že to je on, že je možná zvenčí trochu omšelý, ale že je vám v něm moc dobře.
Momentálně vydáváte dvojalbum Úplněk zachycující současný zvuk kapely. Koho vlastně napadlo natočit živě ve studiu reminiscenci repertoáru MBT? Vydavatele Miloše Grubera nebo vás nebo šlo o podnět diváků?
Petr: Nápad to byl náš. Měl jsem pocit, že když jsme se znovu dali dohromady, získala kapela ohromnou energii. Máme z hraní radost a myslím, že to je v muzice slyšet. A možná jsem namyšlený a je to jen můj dojem, ale zdá se mi, že ty staré písničky dnes interpretujeme na o pár pater vyšší úrovni než v době, kdy jsme je původně nahráli. Nebo přesněji, k tomu, aby ty věci dobře fungovaly, nepotřebujeme vrstvit nástroje a provozovat typické studiové práce.
Asi před rokem, rokem a půl jsem potkal někde Miloše a zmínil se, že by bylo fajn udělat něco jako živák. Artefakt, který by zachytil současnou podobu Majerovek a zároveň shrnul věci, které máme nejradši. Mysleli jsme ale jen na jedno skromné CD. Je pravda, že už jsme na koncertech také neměli co prodávat lidem, kteří ještě o fyzické nosiče stojí a ptali se nás na ně. Ovšem Miloš nás šokoval tím, že navrhl vinylové 2LP. Vinyl je zajímavější pro posluchačské fajnšmekry, zatímco o CD už mnoho lidí nestojí, protože už si je ani nemají na čem přehrát. Vedle vinylu vyjde nahrávka pochopitelně také jako download a na streamovacích službách.
Pro posluchače je určitě zajímavé mít na výběr, jak znějí skladby z alb Ryba ryb a Pálava, kde byly bohatěji zaranžovány, a jak fungují akusticky v základní čtveřici na současných koncertech, bez elektroniky, hostujících muzikantů, bicích…
Andrea: Z mého hlediska nesporně. Dnes už vůbec nemůžu poslouchat Pálavu, i když ty písničky jsou krásné, protože mi vadí třeba „mutované“ vokály. Tehdy mi to nevadilo, řekli mi: „takhle to nazpívej, my to takhle upravíme“, a nepřipadalo mi to špatné. Jenže s odstupem to na mě působí strašně nepřirozeně. Podle mého názoru, cokoliv navíc vlastně písničky kazí. Mají v nich být jen ty tři nástroje a zpěv a ne nějaké „dodělávky“.
Proč jste ale neudělali skutečně koncertní dvojalbum, s publikem?
