Od vydání dlouhohrající prvotiny MMXVIII uplynulo 6 let, a ten posun je neuvěřitelný. Ne, že by debutové album bylo špatné, ale Unravel je v úplně jiné sféře. Ty tam jsou náznaky klišé, zmizelo vlastně epigonské přitakávání shoegaze vzorům jako My Bloody Valentine. Původem rakovnická čtveřice se dobrala nadžánrovosti. Nejde o kontrast kytarovka kontra elektronika, vznikl amalgám a důležité jsou samotné skladby. Nová nahrávka také zní mnohem dynamičtěji, dramatičtěji, sebevědoměji.
On by ten posun šel i trochu shodit a připsat zásluhy Eddiemu Stevensovi. Určitě hodně přispěl ke vzniku promyšlené, netuctové zvukové architektury. K daleko větším kontrastům a pestrosti soundu. Kapela si totiž mohla dopřát skutečně exkluzivního producenta a hudebníci jeho vliv přiznávají slovy klávesisty Davida Tichého: „Eddieho přístup k nahrávání byl velkým překvapením. Pochopili jsme, že neexistuje jediná správná verze skladeb…“ Jenže to by bylo nespravedlivé zjednodušení, rostli i Manon Meurt. Už tím, že se „naučili nelpět na svých individuálních představách“, jak dodává v tiskové zprávě Tichý. Rostli hraním v zahraničí a konfrontací s tamním publikem. Tříbil se výraz frontwoman, zpěvačky, kytaristky a basistky Kateřiny Elznicové, jež má v životopise i zkušenosti s interpretací staré hudby. A bez nosných písní a interpretačního talentu by ani špičkový producent neuspěl. Že talent Elznicové ostříleného profíka Stevense doopravdy přesvědčil, dokládá už prostý fakt, že po nahrávání s Manon Meurt dostala lano do doprovodné pódiové sestavy Jany Kirschner (Stevensovy partnerky životní i hudební).
Co je na nahrávce nejlepší? Kdyby kapela zredukovala hlukové stěny, srovnala rytmické zvraty do roviny, zkrátila stopáže, oklestila chytlavé melodie na dřeň a ponechala až dreampopové pasáže, budou písně málem hitové. Jenže právě tohle neudělá. Zaplaťpámbu. Tím se totiž liší snaha o umění od snahy podbízet se.