Čehokoliv se Marie Puttnerová dotkne hlasem, je krásné a cenné. Taková královna Midasová, jen bez neblahých vedlejších účinků. Ale bez nadsazených, byť upřímných a oprávněných lichotek: Natočit tributní album Zuzaně Navarové by se zdálo jako práce pro vražedkyni, hrozící fatálním průšvihem. Zvláště z hlediska pamětníků a skalních příznivců jedné z našich nejosobitějších zpěvaček a autorek. Proč a jak vlastně předělávat dokonalost? Jenže deska Zelená oblaka, růžové stromy, „tichá pocta“, jak věc výstižně nazval spoluproducent nahrávky, muzikant a Maruščin manžel Martin Novák, se náramně povedla. Sebevědomou pokorou, což není protimluv, přesvědčí i dojme. Nepřeháním, nefabuluji a nemluvím jen za sebe. Vyzkoušel jsem album na jedné opravdu velké fanynce Nerezu a Koa. Uvěřila. Troufám si tudíž napsat – také uvěříte.
Tributní album inicioval producent Petr Ostrouchov a zpěvačku vybral slyšitelně dobře. Ale co tvůj vlastní vztah k Zuzaně Navarové?
Mám její hudbu velmi ráda, ale vlastně jsem ji pro sebe objevila až v pozdějším věku. V takovém tom hudebně formativním, kdy se člověk otevře a nasává, co může, jsem žila trochu v jiném světě, a tak přirozeně poslouchala i jinou hudbu. S mým mužem Martinem jsme se však v raných začátcích našeho spolubytí nechali unášet kapelou Nerez, aniž bychom tušili, že se k tvorbě Zuzany Navarové až takhle přiblížíme.
Jakou jinou hudbu jsi ve formativním období poslouchala?
Zásadním setkáním s živou hudbou pro mě bylo veřejné nahrávání BROLNu v Českém rozhlase Brno, kam mě rodiče vzali tak trochu omylem. Byla jsem ještě docela malá, nicméně někdo z rodiny vypadl, a tak nakonec vzali mě. Dodnes si vzpomínám, jak celé studio vypadalo, jak se orchestr ladil a diváci se tiše těšili. Tehdy jsem slyšela dvě zásadní písně, které mi v hlavě zvláštním způsobem zůstaly, a o pár let později jsem si nahrávku s těmito písněmi koupila. Ohromila mě tehdy Věra Příkazská, Magdalena Múčková, Vlasta Grycová a další. Za dalších pár let jsem zjistila, že moje srdce absolutně podlehlo Horňácku. Pocházím z Jižní Moravy, ale u nás nejsme živým folklorem bohužel obklopeni, a tak jsem se začala zajímat o jiné regiony a učit se všechny ty nádherné písně, které jsem znala v podání těchto úchvatných zpěvaček.
Později, ještě mi nebylo osmnáct, mi bratránek představil Ellu Fitzgerald, to jsem úplně odpadla. V ten samý rok vydala své velmi úspěšné album Norah Jones, a já jsem se propadla do světa jazzu. Trvalo to jistě tak do pětadvaceti, každoročně jsem jezdila na Jazzovou dílnu do Frýdlantu, dvakrát byla na fantastickém jazzovém workshopu v Toskánsku a jednou v Bulharsku. Mezi tím vším jsem se stala členkou VUS Ondráš, souboru, který se profiluje uměleckou interpretací folkloru.
O Zuzaně Navarové jsem celou dobu věděla i kvůli nahrávkám, které jsme si s kamarádem pouštěli v autě, ale hlouběji jsem se s její tvorbou seznámila právě až po přestěhování do Prahy a novém působení v Jablkoni.
S ÚCTOU, ALE PO SVÉM
Zuzana Navarová hodně vycházela z latinskoamerické muziky, ale klidně občas i z klezmeru, blues a také ze zdejšího folkloru. Právě v tom může být spojnice s tvými kořeny…
Určitě. Vnímám Zuzanu jako opravdovou vypravěčku příběhů, což je s folklorem hodně propojené. Zpívá stejně přirozeně jako ženy, které jsem od dětství obdivovala, jako kdyby linka interpretace jejích písní byla s lidovou písní přímo spojená. I proto asi nebude tolik s podivem, že mě silně oslovily písničky, které Zuzana natočila ještě před svým působením v Nerezu. Ty písně vyšly posmrtně na albu Dávný příběh. Nahrála je sama s kytarou. Z velké části jde o přetextované lidové nápěvy z jiných než českých regionů. Vzaly mě za srdce okamžitě, i proto jsou na desce písně Malování nebo Červený kamínek.
Kromě písní z doby před Nerezem, co ti sedlo na první dobrou?
Určitě blues Zatím hodně pus, to se mi od začátku zpívalo velmi dobře.
Co tvůj vztah k latině?
K té jsem se dostala skrze dlouhodobý zájem o jazz, kterého je dnes jako žánru nedílnou součástí. Fascinuje mě brazilská hudba vycházející z odlišné tradice než té, ke které se hlásila Zuzana – odkazující ke španělštině. Vůbec jsem si nebyla jista, jestli tyto písně budu moct zpívat. Ale Petr Ostrouchov jednu přece jen prosadil, tento svět je se Zuzanou tolik spjatý, že by na albu nemohl chybět. Musela jsem se s tím nějak popasovat.
Jak jste vybírali konkrétní písničky?
Já, Petr, Martin a kytarista Petr Uvira jsme si celou diskografii poslechli a každý si vybral na dvacet pro sebe nejmilejších písní. Pak jsme si dané playlisty nasdíleli a zjistili jsme, že se prolínáme zhruba ve dvou třetinách. Tak tedy těch deset písní, co je na albu, je plus mínus průnik našich seznamů.
Na desce hraje vlastně tvoje trio s Martinem Novákem a Petrem Uvirou, doplněné Petrem Ostrouchovem, rytmikou a hosty. O muzikantech jste měli od začátku jasno?
