Věčná nespokojenost je vlastností lidského druhu. Žene ho dál k „lepším zítřkům“ (ha ha) i generuje protivné mrmlání nad dobrým bydlem, 100% štěstí je z principu nedosažitelnou limitou. Martina Trchová ale měla na čtvrtém albu, odděleném od toho předchozího mateřskou dovolenou a pak příjemně dlouhým časem na nahrávání, jistě na mysli hlubší vnitřní pocit. Navzdory všem niterným tísním a nejistotám jde vlastně o optimistickou, smířenou desku. Navzdory veršům jako „jsou chvíle, kdy zamrzá všechno v těle (…) venku i uvnitř je normální teplo / a ten chlad do morku kostí / je jen hrůza z budoucnosti / netuším, kdy tahle zima skončí“ (Pastičky). Netuší, ale předjímá, že někdy to bude. 90% štěstí je vzhledem k nezbytnému přiznanému prostoru pro tragédie skvělé skóre.
Trchová má dar vyjadřovat se nádherným i nádherně mrazivým poetickým jazykem. A mluvit tím z duše. Kdo se někdy při setkání se světem necítil takhle? „Nerozumím. Umím jen odezírat ze rtů rybám / Nemám kapacitu pro zvýšené hlasy / asi na mě ani nemluvte…“ (Perlorodky). V tom mluvení z duše je Trchová čím dál lepší, Holobyt (2016) byla skvělá deska, ale popisnější.
Trchová pracovala na desce čtyři roky a vybrousila každé slovo a každou notu. A ve spolupráci s producentem Martinem Kyšperským i každý zvuk a detail aranžmá. Včetně drobností, jako jsou teskné samply keporkačích promluv, dokreslující atmosféru Perlorodek. Oproti předchozím albům razantnější přistup zahrnující tu zkreslenou kytaru, onde důraznější bicí či elektroniku písničkám sluší – a neruší. Nevadí ani přítomnost staršího duetu s Kyšperským Nové otazníky, původně z kompilace Šťastné a osamělé (2020) sdružení Osamělých písničkářů (který spolupráci Trchové a Kyšperského odstartoval). Jde o nadčasovou píseň, neomezenou dobovým „covidovým“ tématem, do alba dobře zapadá.
Věčná nespokojenost… atd. Nicméně s novým albem může být Martina Trchová naprosto spokojena. A posluchači s ní.