Michal Hanzl: Slíbit můžu všechno

Festival Litoměřický kořen, později Pokořen, letos oslaví třicet let od svého vzniku. Tradičně se odehrával na říčním ostrově v Litoměřicích, u letního kina, a celou dobu ho pořádal minimální tým Michala Hanzla s pomocí jeho ženy Zuzany (Neočekávaný dýchánek, Choroš) a synů. Řada návštěvníků na festival jezdila tradičně, nejen za hudbou a dalšími žánry, ale také za přátelskou, komunitní atmosférou. Vloni se už nekonal, ani v omezené podobě. Co bude dál, Michale?

Jak se to přihodí, že si člověk založí vlastní festival?

S kamarády Tomášem Jirmusem a Romanem Soumarem jsme už koncem osmdesátých let začali jezdit na kulturu do Prahy a jinam, na věci, které nás bavily, přičemž v té době to často byly akce na pomezí legality. Po revoluci jsme si řekli, že se bychom se rádi pustili do něčeho podobného. A tak jsme začali pod hlavičkou Artfora pořádat po okolí koncerty. Vždycky jsme si pronajali sál a pozvali třeba Mňágu a Žďorp nebo Garáž. Doba to byla euforická, v té době chodilo hodně lidí, ale na pomezí let 1993 a 1994 se naše cesty rozešly. Kluci začali tíhnout k tehdy velmi populárnímu hardcoru a já jsem chtěl pokračovat v tom, co se líbilo mně. V té době jsem v létě jezdil na různé hudební festivaly a vždycky jsem si říkal, že uspořádat něco takového nemůže být tak složité, z čehož vykrystalizoval festival Litoměřický kořen.

V těch prvních ročnících hrálo na Kořenu klidně třicet kapel. Nebylo to trochu příliš velké logistické sousto?

Bylo, ale tehdy festivaly takhle fungovaly. Mě vůbec nenapadlo, že by festival mohl být dvoudenní, natož jednodenní. Na všech festivalech, na které jsem jezdil, třeba na Českém Woodstocku nebo v Trutnově, se jelo v podstatě nonstop. A na Kořenu skoro taky. Hrálo se do pěti nebo do čtyř a pak se začínalo znovu třeba v devět. Byla tam hrozně krátká pauza. Dnes už si nedokážu představit, proč jsme to takhle dělali. Bylo to krásný, bylo to strašný, ale byli jsme mladí.

A kdy se Litoměřický kořen prolnul s Hospodou u letního kina?

Už první ročník proběhl v letním kině. To jsem si pronajímal od města. Ale to kino bylo v dezolátním stavu, už tenkrát několik let nefungovalo. Pronajímal jsem si ho na jednotlivý akce a pak jsem projevil zájem, že bych si ho rád pronajal dlouhodobě, což mi nakonec odsouhlasili. Pan tajemník mi řekl, že se rozhodovali mezi dvěma možnostmi, a obě byly špatný: Pronajmout, nebo zbourat. Kino jsem měl v nájmu asi patnáct let a nedávno si ho vzalo do pronájmu občanské sdružení Kinoklub Ostrov. Místo hospody tu ale původně bylo zázemí letního kina, garáž, prodejna vstupenek a záchodky. Sami jsme si to předělávali, opakovaně opravovali po povodních. Než aby nám opravy propláceli, nakonec se rozhodli, že nám budovu prodají. Kino je ale dodnes města, které ovšem pouze zalepuje opravy, chybí tomu vize.

Jak jste si hledali kapely? V prvních letech je to průřez českou alternativní scénou, ale jak jste později hledali ty zahraniční?

První zahraniční kapela vystoupila na festivalu v roce 1998 a byli to rakouští Scrooge, což tehdy domluvil Romek Hanzlík. Hodně kapel mi dohodil Mourad Litim, Francouz, který žil v Praze a byl strašně aktivní. Byla to doba, kdy Česko bylo pro zahraniční kapely atraktivní, chtěly sem jezdit a zdálo se mi, že honorář pro ně není na hlavním místě.

Taky jsem hodně používal online platformu MySpace. Tam se krásně vyhledávaly kapely, a zjistil jsem, že to mě baví úplně nejvíc. Bylo to strašně uživatelsky přívětivé, seřazené podle stylů. Našly se tam kapely z celého světa a měly odkazy na spřízněné soubory. Se zahraničními kapelami to začalo být složitější kvůli větším nárokům na peníze, i když jsme oslovovali sponzory, například kulturní instituty velvyslanectví. Bez Rakouského kulturního institutu by u nás nikdy nemohli hrát takoví Vegetable Orchestra, na ty bychom nikdy neměli, to byly tisíce eur.

To byli ti, co vyřezávali nástroje ze zeleniny a pak je uvařili v polévce, je to tak?

No jo, jenže jim to povadlo, protože bylo vedro. Na takovémhle festivalu, pro ně poněkud výstředním, hráli poprvé. Byli zvyklí spíš na sály, na trochu jiné publikum, ale byli dobří. Proto také měli nasmlouvaných spoustu koncertů dopředu v New Yorku, v Tokiu a podobně, ale v kapele zároveň panovaly asi zvláštní vztahy, takže aby dostáli závazkům a nerozpadli se, měli vlastního psychologa…

Proč skončil Litoměřický kořen a pak i Pokořen?

Bylo to asi takové vyhoření. Došlo k němu v tom nejjednodušším období, kdy všechno fungovalo tak nějak samospádem, podpora ze strany města se výrazně zlepšila, ale mě už to přestávalo bavit. Tedy, ono by mě to asi bavilo, ale nesměl bych k tomu mít hospodu. Uspořádat festival není podle mě tak složité jako zajistit chod hospody, což bylo rok od roku horší.

Proč?

Festival Litoměřický kořen, později . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář