Michal Němec, frontman skupin Jablkoň a Krajina Ró, oslavil vloni význačné půlkulaté narozeniny. Připomněl je jednak velkým listopadovým koncertem v městské knihovně, jednak albem příznačně nazvaným 5×15, které je unikátním projektem, na němž se sešli muzikanti z obou jeho kapel. Když Michal přijel na následující povídání, v rámci úvodního „small talku“ došlo i na jeho současné bydliště – a tím jsme ještě před hlavním tématem našeho setkání začali.
Jak se stalo, že ses odstěhoval z Prahy?
Ona je to už devět let stará záležitost. Žil jsem šestatřicet let na Letné, pořád jsem toužil někam do klidu, odstěhovat se na venkov, navíc jsme v Praze měli trochu nepříjemnou paní domácí, a nakonec jsem se musel vystěhovat. Ale pořád jsem nevěděl kam a popravdě řečeno jsem se o to moc nestaral. Asi měsíc před tím datem jsme se vraceli s kapelou z koncertu a Maruška Puttnerová se mě ptala, kam se vlastně chci stěhovat, a já řekl, že jsem ještě neměl čas nad tím přemýšlet. No a Johnny Judl mi nabídl byt ve Slaném, který patří jeho rodině. A bylo to. Není to sice úplný venkov, bydlím blízko centra města, hned vedle je hospoda, takže tam úplný klid není, ale když se někdy večer jdu projít, je všude liduprázdno. Když to srovnám s Prahou, kde jsou pořád davy lidí, je tam klid.
Má to přestěhování nějaký vliv na tvoji tvorbu?
To nevím, možná ano. Přece jen už nežiju tolik kulturně jako v Praze, protože když bych chtěl někam jet, musím řešit, kde budu parkovat, nebudu si moct ani dát pivo, a tak většinou nikam ani nejdu. A doma mám takový koutek, kde si můžu dělat muziku, takže je to takové klidnější. Nevím, co by ze mě teď padalo, kdybych se neodstěhoval.
Vloni jsi oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Byl to nějaký přelom? Třeba v tom smyslu, že jsou to tři čtvrtiny stovky?
Ne, já to jako nějaký osobní přelom necítím. Když mi bylo asi sedmapadesát, začal jsem se děsit, že se mi blíží šedesátka, to jsem považoval za zlom, přece jen, člověk začíná být považován za seniora. Ale pak ta šedesátka přišla, a vlastně se nic nestalo. Je to jako na silvestra – sice víš, že bude nový rok, ale když na to dojde, vůbec nic se nezmění. Takže přišla šedesátka, nic se nestalo, a od té doby to jen tak teklo. K tomu, abych slavil pětasedmdesát, mě vyhecovalo okolí, já sám bych narozeniny nijak moc neslavil. Tak jsem navrhl, že se tedy někde sejdem, napijem, pokecáme, ale kluci říkali, že by to chtělo udělat nějaké vystoupení, třeba v Malostranské besedě nebo tak. Nebyl jsem proti, ale na to zase někdo namítl, že by to chtělo něco většího. No, nakonec z toho byla městská knihovna. Pak zase někdo vymyslel, že když už bude velký narozeninový koncert, měla by se taky vydat nějaká deska. Napřed byl ve hře nějaký výběr, a nakonec to přerostlo v úplně nové album. Které se mnou naštěstí dělal Tomáš Frolík, což byla pro mě obrovská úleva. Já jsem totiž takový kolektivní hráč, mám rád spolupráci, a přitom se mnou dřív nikdo moc spolupracovat nechtěl. Pokud to někdo v minulosti zkusil, hned jsem ho utahal, ale Frolík, ten mě naopak pořád honí jak nadmutou kozu. Takže to je pro mě ten pravý člověk.
On je taky v podstatě o dvě generace mladší…
No jo, mohl bych být jeho dědeček…
Jak ty písničky vznikaly? Jste pod nimi podepsáni oba. Je to jako Lennon a McCartney, kteří taky všechno podepisovali společně, a až později se ukázalo, že jich vlastně většinu složil jeden nebo druhý samostatně?
Když jsme dělali s Tomášem první desku Krajiny Ró, já vždycky přinesl nějakou písničku a on si stěžoval, že je moc „trampská“. Tak jsem mu říkal, ať udělá nějakou aranž, aby trampská nebyla. Tahle nová deska ale vznikala spíš tak, že mi Tomáš hrál nějaké motivy, které měl připravené, vždycky nastavil ty svoje roztodivné zvuky, znělo to pěkně, ale jak z toho udělat písničku? Tak jsme brali texty, které jsem nosil, a zkoušeli jsme je dávat dohromady s těmi jeho motivy a riffy. Někdy to k sobě nešlo, tak jsme hledali dál, a když jsme našli něco, co se hodilo, začali jsme na tom dál pracovat. To znamenalo hlavně vymyslet melodii, což nebylo vždycky úplně jednoduché, protože ty motivy často vytvářely dost netradiční harmonie. No ale tímhle způsobem to pomalu narůstalo, až vzniklo celé album. Každý si doma vždycky něco připravil a pak jsme to spolu slepili dohromady.
V obou kapelách, tedy Jablkoni i Krajině Ró, hraješ s mladšími spoluhráči. Oni si tě všichni určitě váží, nicméně, nemáš strach, že si třeba za tvými zády budou říkat něco ve smyslu „Ten dědek nás brzdí“?
No tak v Jablkoni jsou sice všichni mladší, ale už to jsou taky v podstatě dědkové, je to strašný. Když k nám například nastupoval kytarista Martin Carvan, bylo mu čtyřiadvacet a studoval na akademii – a teď je mu šedesát. Takže tam už je to takové ustálené. No a kluci z Krajiny Ró, když jedou s těmi svými Bladderstones, určitě mě zdrbou, nemyslím si, že ne, ale je to v pohodě. My se stýkáme relativně často, občas zajdem i jen tak na pivo, normálně se drbe, ale není to nic zásadního.
Ono je to se mnou tak, že jsem většinou s mladšími lidmi, a pak mám spíš trochu problém být se svými vrstevníky. Oni většinou už mají jiné starosti, žijí jinak. Ne, že bych si s nimi nerozuměl, samozřejmě že mám kamarády svého věku, ale s těmi si jednou za půl roku zavoláme a jednou za rok nebo za dva se vidíme. Takže jsem zvyklý spíš na ty mladší. A funguje nám to.
Když někteří muzikanti přijdou, jak se říká, do let, začnou špatně snášet ježdění na koncerty. Samotné hraní mají rádi, ale to cestování nakonec vede k tomu, že koncertování omezí nebo s ním úplně přestanou. Co ty?
To je samozřejmě bolavé místo. Ale ono to má svoje pro i proti. Před revolucí jsme snili o tom, že s tou naší hudbou vycestujem – a nedostali jsme se vůbec nikam. Pak v devadesátých letech jsme naopak jezdili pořád. Tuhle brácha přinesl nějaký náš koncertní plán a tam jsme se dočetli, že v jednom roce jsme měli šestašedesát vystoupení a z toho šedesát v zahraničí. A to jsme nehráli pro žádné krajánky, ale pro normální místní publikum v klubech a na festivalech. Což bylo úžasné a dosáhli jsme toho, čeho jsme vždycky chtěli. Ale ta doprava byla vždycky hrozná. I když člověk někam doletěl, stejně musel nakonec přesednout do auta. A to mě nebavilo už tehdy. Já sice půl života toužil cestovat, ale pak toho najednou bylo až moc, takže představa, že bych dobrovolně jel někam na dovolenou do zahraničí, to je něco strašného. Proto teď říkám „Za hranice mě dostanete jedině za prachy…“
No a s ježděním u nás je to jen o málo lepší. Když se hraje třeba v Ostravě, cesta tam je ještě v pohodě, člověk je v autě s kapelou, všechno v pořádku. Ale ty cesty zpátky! Vždycky si balím vercajk a říkám si – tak takoví Rolling Stones by teď už dávno seděli ve svém tryskáči. My nasedneme do toho auta, řekněme, v jedenáct, cestou někoho ještě vyhazujeme v Praze, a ve Slaném jsme někdy ve tři ve čtyři ráno. Což je vopruz. Ale na druhé straně se do té své postýlky strašně těším. A často vzpomínám na dobu covidu, kdy se nehrálo, nikam se nejezdilo, seděl jsem doma a můžu ti říct, že jsem toho po týdnu měl plný kecky. Takže člověk sice nadává na cestování, ale na druhé straně je fajn, že se něco děje a že se může vracet domů.
Před chvílí jsme se dotkli toho, že jste uvažovali o vydání nějakého výběru starších nahrávek, což se pak změnilo v plán na úplně nové album. Ale uvědomuju si, že Jablkoň vlastně žádnou tzv. „bestofku“ nemá…
Před lety jsme nějaký výběr vydali, ale byly na něm jen ty naše písničky. To znamená věci, které na našich českých koncertech převládají, protože kdybychom hráli to, s čím jsme začínali a co jsme taky hráli v těch devadesátých letech v zahraničí, máme tak dva koncerty ročně. V tomhle byla ta cizina skvělá, protože tam se líbilo, že jsme jiní, divní, že hrajeme něco nového. U nás to samozřejmě někoho taky zajímá, ale takových lidí je jen pár.
Takže to bereš pragmaticky a hraješ lidem to, co víš, že je zajímá? Nestýská se ti po takovém tom starém jablkoňském „blbnutí“?
Po tomhle blbnutí se mi stejská a musím říct, že se už asi čtyři nebo pět let domlouváme s Michalem Nejtkem, že spolu uděláme nějakou příšernou desku, takovou, jakou si nekoupí ani jeden člověk. Jo, tak to by mě bavilo… Ale mě by bavila spousta věcí. Mám například strašně rád sbory, takže bych někdy něco takového taky rád udělal, dokonce jsem se na tom kdysi dávno domlouval s mladým Bohumilem Kulínským, ale bohužel se to nestihlo.
Ale udělal jsem si radost, že s Krajinou Ró hrajeme bigbít, kluci opravdu umějí přitvrdit, když je třeba. A tomu se teď musím věnovat, protože nás ještě pořád nikdo moc nezná, nástup jsme měli ztížený tím, že jsme se „narodili“ do covidu, a já teď nemůžu říct, že Krajinu Ró na dva roky odkládám a jdu se věnovat zase něčemu jinému. Takže už to tak nějak vzdávám. Není prostě možné dělat víc věcí než ty dvě základní kapely. Plus Půljablkoň – po roce pauzy jsme zase začali s Maruškou Puttnerovou tu a tam jezdit.
Jak vlastně na Krajinu Ró reagují staří fanoušci Jablkoně?
