Letos je mu osmapadesát. Loni se oženil a vydal v brněnských Větrných mlýnech sebraný spis o víc než tisícovce stránek: Generál v umyvadle plném blues. Michal Šanda. Žánrově všetečný spisovatel, v civilu archivář v Divadelním ústavu. Na otázku, co mu naskočí, když se řekne generál, umyvadlo, blues, odpovídá: „Atrofovaný bezmozek potažený zelenou kůrou. Oprýskané smaltované umyvadlo, do kterého si děda v sobotu odpoledne nalil vařící vodu a v kuchyni na stole se obřadně oholil břitvou, než šel na mariáš. A blues – to je pro mě Son House a jeho písnička Pearline.“
Co to máš za žvejku na té fotografii na straně 1018? Bajo, Pedro, Sevak?
Ta fotka je z roku 1970, takže předpokládám, že to bylo pedro. Sevak se prodával jako zdravotní žvýkačka v drogeriích proti nachlazení a stál dvě koruny padesát, kdežto pedro jenom korunu. Bajo se začalo vyrábět později. Největší luxus byly žvýkačky Donald z dovozu z kapitalistické ciziny.
Tys měl s tou cizinou nějaký kontakt přes tetu nebo strejdu, ne?
Až o čtyři roky později, když se teta provdala do Západního Berlína. Zaplatila československému státu desítky tisíc za to, že v něm směla žít, že jí zakázal jít na střední školu, takže ji vystudovala při práci, načež od ní chtěli školné. Poplatila to, aby sem směla jezdit. A když přijela, musela si povinně vyměnit nehorázné množství marek za koruny v poměru jedna ku jedné, i když v bance byl poměr deset ku jedné. Nám odposlouchávali telefon a fízlovali poštu. Nicméně pod stromeček jsem pravidelně dostával autíčka značky Matchbox, a jedno takové autíčko spolehlivě smazalo všechny ostatní dárky.
Kdo tě s tou žvejkou tehdy vyfotil?
Radek Šída, což byl rodinný přítel a amatérský fotograf. V pubertě na mě měl docela podstatný vliv, co se týká muziky. Měl tehdy nedostupné desky Franka Zappy, Boba Dylana nebo Pink Floyd. Vzpomínám, jak mu z Anglie přišlo poštou dvojalbum The Wall, to byl svátek. Od něj jsem si je přehrával na kazety.
To v tobě rezonuje pořád, tahle hudba?
Bob Dylan od těch dob urazil pořádný kus cesty a zraje jako víno. Jeho desky Tempest z roku 2013 a Rough and Rowdy Ways z roku 2020 patří k mým vůbec nejoblíbenějším. Už poměrně dost let poslouchám převážně takzvanou vážnou hudbu. Klíč mi k ní poskytl Kronos Quartet, a odsud se to začalo odvíjet samospádem…
