Napadlo by vás, že Marlene Dietrich by dnes mohla být alternativní rocková šansoniérka se značně noirovým vkusem? Micka Harveyho ano. Kdyby se mu dostala do producentských rukou a udělal s jejím repertoárem to, co s Ich hab‘ noch einen Koffer in Berlin (Harveyho baladické přepracování, ve kterém by se temnota dala krájet, se zove A Suitcase In Berlin), tak určitě.
Ale bez legrácek a pustých spekulací: Ač Harvey nikdy nebyl plodným autorem, jeho aranžérské či spíše přetvářecí schopnosti jsou geniální. A nejen, že umí cizí skladby překopat k obrazu svému, takže působí, jako kdyby je vymyslel. Ať už jde o relativně neznámý kus jako Alone With The Stars od italské kapely Ofeliadorme nebo notoricky známý evergreen. Dokáže také naprosto různorodé kusy sestavit do celistvého alba s jasným příběhem. Extrémně zpomalená a beznadějně chmurná verze Like A Hurricane od Neila Youga tak klidně může navázat na Marlenin Kufr a zní to jako nejpřirozenější věc na světě. I kdyby šlo původně o pustý doják, vše logicky zapadne do koncepce alba Five Ways To Say Goodbye, která není ani veselá, ani originální, ale naprosto uchvátí a uhrane svojí… krásou? Jako řada dalších rockerů, v jejichž lese se už mocně kácí, totiž pětašedesátník Harvey dumá nad smrtelností, ztrátami blízkých, tragickými loučeními a steskem.
Harvey sice není plodný autor, ale když už něco napíše, stojí to za to. Jako zpověď At Heaven’s Gate. Nebo ještě působivější reflexe stárnutí a ztrácení When We Were Beautiful And Young: „Léta jen letěla jako okvětní lístky v bouři / lidé přicházeli a odcházeli a já zapomněl zavřít dveře…“
Možná tohle album raději neposlouchat, když jste v depresi. Ale vlastně, možná právě tehdy. Je to svým způsobem povznášející, osvobozující, nadějné. Harvey o tom má ještě jednu písničku, napsal ji spolu s vrstevníkem, australským písničkářem Louisem Tillettem: The Art Of Darkness. Umění temnoty.