Mikko H. Haapoja je finský hráč na tradiční smyčcovou lyru jouhikko. Z jeho projektů je asi nejznámější skupina Haapoja & Illmari Kollektiivi, ve které je jeho hlavním partnerem rapper a textař Ilja „Illmari“ Lehtinen. Vycházejí z lidové hudby různých ugrofinských národů, kterou propojují se současným elektrickým zvukem a s elektroakustickými zvukovými plochami. Texty čerpají z finského eposu Kalevala a podobných pramenů, ale také ze současné hiphopové kultury a moderní poezie. Haapojův nový sólový projekt je z jiného těsta, i když i zde najdeme lidovou kulturu jako východisko a zvukové plochy jako důležitý vyjadřovací prostředek.
Sám Haapoja o albu mluví jako o „úplně prvním ambientním albu na světě hraném na basové jouhikko“. A dodává, že při vzniku nahrávky uplatnil všechny hudební žánry, s nimiž byl v posledních letech v kontaktu. Vedle basového a „běžného“ jouhikka autor na albu hraje na violoncello a na další tradiční finský nástroj, kantele, a vedle toho používá syntezátory a nejrůznější elektroniku. Plnohodnotným vyjadřovacím prvkem jsou však jeho nahrávky, které nashromáždil ze svých cest po světě. Album začíná zvuky ptáků u řeky Nigeru a dále obsahuje přírodní zvukové kulisy například z Peru a Mali nebo ruchy z Tokia, Helsinek a New Yorku. Většinou však jde o prostředí na březích řek nebo moří, což podtrhuje například křik vodního ptactva ve skladbě These Shorelines. Ostatně i další názvy skladeb leccos napovídají: The Bird is Singing, These Waves nebo Seeking Daylight.
Album, určené především milovníkům netradičních zvukových kombinací, přenáší posluchače na hraniční území mezi souší a vodou, civilizací a divokou přírodou, akustické a elektrické, tonální a ruchové. A v samém závěru také mezi mužské a ženské, když se k syrové hudbě Haapojova jouhikka přidá s uhlazenějšími vrstvami kantele hudebnice Sarah Palu.