Miroslav Michela se narodil v roce 1978 v Komárnu. Vystudoval historii na Univerzitě Komenského v Bratislavě, dnes působí na Univerzitě Karlově v Praze. Vydal řadu knih na témata z česko-slovenských dějin po roce 1918. Ve své nejnovější knížce Dělej něco! (vydalo nakladatelství Grada) sleduje „české a slovenské fanziny a budování alternativních scén“, jak zní podtitul. Spravuje Archiv českých a slovenských subkultur: http://ziny.info/.
Proč vlastně fanziny, jak ses k tomu tématu dostal?
Nejdřív jsem jeden fanzin vydával. To bylo asi před dvaceti pětadvaceti lety. Jako historik jsem se k tomu dostal ovšem trochu komplikovaněji. Nadšení sice trvá, je to pro mě dál osobní věc, ale vidím v tom tématu i smysl z hlediska oboru, kterému se věnuji, a to jsou moderní československé dějiny. Fanziny totiž představují jedinečný historický pramen, autentickou výpověď, kterou je třeba zachytit, zpracovat. Obsahují informace, které v běžných archivních fondech nebývají, takže nás můžou obohatit o jiné perspektivy.
Co je pro tebe důležitější: pohled vědce, nebo ta osobní nostalgie?
Před pár lety bych ti odpověděl, že jednoznačně ten pohled vědce. Dneska si už ale tak jistý nejsem: Nedávno jsem totiž začal znovu vydávat fanzin. V rámci vědecké komunity po světě pak diskutujeme často otázku, jakým způsobem tahle témata otvírat, jak zpracovávat dějiny punku nebo hardcoru – témata, která jsou velmi specifická, uzavřená v jistém typu estetiky, v jistém diskurzu. Práce s pamětníky, ale i vlastní zkušenosti z daného prostředí mne zároveň nutí přemýšlet o množství morálních dilemat. Velikou inspirací jsou v tomhle ohledu kolegové a kolegyně z České republiky i ze zahraničí, kteří se hlásí ke svým subkulturním kořenům a zároveň produkují vysoce kvalitní výstupy. Dokonce existuje Punk Scholars Network a podobné skupiny, kde se běžně setkáš s absolventy a pedagogy elitních univerzit. Právě tady se potkává vášeň pro nějakou subverzi, jinakost s akademickým zájmem. V konečném důsledku si tedy myslím, že se jedno od druhého nedá odloučit.
Není v tom rozpor: kanonizovat alternativu, akademicky zpracovávat témata, která jsou bytostně proti jakékoli kanonizaci, akademismu, oficialitě? Nebereš jim tímhle vlastně trochu tu jejich podvratnou sílu?
To je důležitý moment, který s kolegy dlouhodobě řešíme. Nicméně nemyslím si, že by to byla pro subkultury výrazná hrozba. I když je potřeba brát v potaz možná rizika zneužití informací. Je to vždycky na rozhodnutí konkrétních lidí. Podle mé zkušenosti většina z pamětníků neměla problém sdílet své názory a zkušenosti, navíc množství informací je volně dohledatelných. Ale narazil jsem samozřejmě i na takové lidi, kteří se mnou právě z těchto důvodů o tématu odmítli mluvit.
Dá se pak tvůj pohled na fanziny a subkultury zobecnit, když někteří podstatní respondenti odmítli účast?
