Po čtveru zádumčivého vytí na nepřístupná nebesa přišel čas porušit tichou dohodu s vesmírem a namířit si to k „miliardám sluncí“ nad našimi hlavami. Byť právě tímto prométheovským prohřeškem se sladkobolná melancholie 20. století proměnila v jen pomalu odeznívající civilizační kocovinu.
Zpěvák a kytarista Mudhoney o tom coby dítě kosmického věku ví své. V jedné z nejsyrovějších hudebních výčitek vesmírným příslibům šedesátých let, kterou si dnes bereme na paškál, si totiž nevymýšlí. Mark Arm se skutečně narodil 21. února roku 1962 na kalifornské Vanderbergově letecké vojenské základně, ani ne měsíc po zkušebním testu mezikontinentální balistické střely Titan a sotva den po prvním americkém pilotovaném orbitálním letu Johna Glenna. V době horečnatě sledovaného přistání Apolla 11 na Měsíci 20. července roku 1969 mu bylo vnímavých sedm. A najednou je mu přes čtyřicet a celkem oprávněně se ptá: kde že je ta slavná budoucnost, kterou jsme již několik dekád měli žít a kterou zástupci vládních agentur i technologičtí věrozvěsti tak přesvědčivě slibovali?
Píseň Where is the Future coby vzdálená odpověď neotesané Starship (1969) od MC5 však v sobě nese ještě jiné rozčarování: hořkost samotného programu Apollo, jehož cele realizovatelné ambice, sahající až k Jupiteru, byly už roku 1972 na dlouho zmrazeny čistě kvůli tomu, že většina tázaných Američanů si z čirého nezájmu nedokázala vybavit ani jméno Neila Armstronga. Natož aby nechala ze svých daní financovat jeho výlety na odtažitý měsíční úhor. Program jako by byl historickou anomálií a do bouřlivých „šedesátek“ ani nepatřil. Však si vedle sebe zkuste postavit nespoutanou Janis Joplin s její I Got Dem Ol’ Kozmic Blues Again Mama, odvázané Rolling Stones s jejich Let It Bleed (obojí 1969) a disciplinovaného Armstronga, ztělesňujícího poněkud staromódní ideály 50. let.
Anachronismus Apolla jako by opakoval podivuhodné rozklížení mezi ikonickým obrazem pomalu stoupající obří rakety a omračujícím, kvůli bezpečnému odstupu od Prométheova ohně celých patnáct sekund opožděným řevem, který Norman Mailer neváhal označit za „něco, čím se člověk může konečně dovolat Bohu.“ Ponechme teď stranou, že v Anně Lindberghové – ano, manželce slavného letce Charlese – vyvolal tento lomoz dojem konce světa, neboť jakým jazykem by měl Prométheus revoltovat vůči Stvořiteli Počátku, než jazykem Konce? Kosmický program v sobě totiž nesl mnohem palčivější rozepře. Na jedné straně měl být garancí utopické globální spolupráce, na straně druhé by nebyl myslitelný bez studené války. Měl být vývěsním štítem i prostředkem světového míru, leč coby dítě Wernhera von Brauna, jehož nacistickou minulost mu Američané tiše prominuli výměnou za práci na mezikontinentálních balistických střelách, měl na svědomí oběti střel V2 i otrockou práci vojenských zajatců.
