Završit prvních deset let existence kapely čtvrtým albem vůbec není špatná bilance. Nicméně důležitější je to, do jak přesvědčivé podoby se za tu dobu ústeckým Nauzea Orchestra podařilo dozrát. Ta tam je zpěvačka, elektroclashem ovlivněný punk, ubylo temnoty, přibylo češtiny a cestou ze sestavy zmizel klávesista.
Pražští OTK kdysi zahájili album dvacetiminutovou „skladbou“ Stolní větráky, která se obešla bez hudby. Nauzea Orchestra své Štěstí otevírají celou dlouhou minutu trvajícím nenápadným šumem, po němž následují ještě další dvě minuty zlověstného intra, než opravdu první skladba začne. Říci, že tady nikdo posluchačům nenadbíhá, je poněkud eufemismus.
„Nemyslím na utrpení celýho světa / nemyslím na tuhle zemi, která je prej jenom naše – až se v ní nedá dejchat…“ Stopy kapelou oblíbené berlínské dekadence tu pořád jsou patrné, ale důraz na tuzemské „tady a teď“ těžko přeslechnout. Texty se přelévají od ztráty iluzí k cynismu a přes ironii a sarkasmus se vracejí obloukem zpět. „Jó, já zpívám jako bůh / jó, zaprodal jsem svou nešťastnou duši / já vím, skončím asi v pekle / nejdřív si ale dám cígo s Maradonou / Díky za ten čas, můj pane / kdy můžu být star, kdy můžu být hvězda, můj pane…“ Zlatě třpytivý obleček se v klipu jenom blýská. Možná právě tohle je ta cesta – namísto depresivních stesků se marasmu i stárnutí s nadhledem pošklebovat. Nihilismus totiž nikdy nebyl tolik sexy! Kafka, Rilke nebo Meyrink, vynořující se z mlhy, u toho pochopitelně nemůžou chybět. A není to jen věc textů – podobné prolínání probíhá i v rovině hudební. Pokud má někdo rád starý pop, Einstürzende Neubauten a country, sotva se mu tohle album může nelíbit. Krásně je to slyšet v písni Misantrop, u jejíž kolébky stály jako sudičky Cashova Ring Of Fire, Krylova Karavana mraků a cokoli od starých Sketa Fotr. Chybí tu už jen Horác alias Hogofogo se svými Kidy.
Už dlouho se mi nestalo, aby mi na nějaké nahrávce nic nechybělo ani nepřebývalo, a i když jsem měl chuť najít něco negativního, nic mě nenapadalo. Hudební nápady, aranže, instrumentální linky, které neexhibují, sdělení, všechno tu funguje. A ani opakovaně se nevytrácejí momenty nečekanosti, skladatelská hravost a navzdory velkým žánrovým zlomům vše působí sevřeně a jednotně. Skvělý zvuk Ondřeje Ježka je u toho tím nejmenším překvapením.
Všichni toužíme po nějakém tom štěstí. Ale zároveň nic není svaté a my sami nejvíc. „Konzumuji, tedy jsem / sobě dobrým přítelem / každý den Sama doma / radí mi jak přežít kašel…“ Neklidné písně do nejisté doby, řeklo by se asi v reklamě.
https://nauzea-orchestra.bandcamp.com/album/t-st
Červený kůň/Drug Me, 2017, 41:08