A je to tady. Po Bobu Dylanovi, který vstoupil do klubu sedmdesátníků v květnu, si nyní zažádal o členství také jeho věčný rival PAUL SIMON. Jenomže důchod působí nepatřičně 
nejen u rockerů, ale i u králů amerického písničkářství. Tím spíš, že to, co s nimi pomalu odchází, nemá ani při nejlepší vůli pokračování.A přitom poslední dvě dekády byly – přinejmenším z komerčního hlediska – pro každého z nich značně odlišné. V první polovině devadesátých let, kdy jejich kariéra lehce stagnovala, se oba svezli na vlně akustických koncertů ze série MTV Unplugged. Poté však Dylan zahájil zbrusu novou etapu s veleúspěšným albem Time Out Of Mind, kdežto Simon se vrhl do největšího průšvihu svého života – muzikálu The Capeman.
Přiznám se, že jsem tehdy nechápal, co se vlastně stalo. Kazeta s názvem Songs From The Capeman na mě zapůsobila svou zvukovou barevností, dokonalými 
hráčskými i pěveckými výkony, brilantními aranžmá a hlavně bezvadnými melodiemi, které se mi okamžitě vryly do paměti. Ta hudba mi připadala krásná a přiznám se, že mé okouzlení dosud nevyprchalo. Valná většina kritiků (světových i tuzemských) však měla jiný názor. Muzikál dostal cejch absolutního propadáku, nad písničkami se mávlo rukou jako nad marnou snahou hvězdy za zenitem a za jakýs takýs comeback Paula Simona byla označena až (podle mě méně důležitá) deska You’re The One z roku 2000.
V takových chvílích se člověk začne ptát na smysl svého konání. S humbukem kolem Capemana se totiž něco definitivně pokazilo. Autor legendárních hitů The Sounds Of Silence, Mrs. Robinson a Bridge Over Troubled Water už nikdy nevybojoval zpět pozici, jakou měl v době zlaté éry s Artem Garfunkelem a poté v okamžicích sólových triumfů, k nimž patří alba Still Crazy After All These Years a Graceland. Popravdě se nemohu zbavit dojmu, že na něm byla spáchána křivda. V broadwayském muzikálu, který připravoval devět let, utopil 11 milionů dolarů. Co je však horší, ztratil chuť a vůli, bez nichž se nedá nic kloudného vytvořit. Jeho další nahrávky mu sice profil rozhodně nekazí, přesto z nich ale není cítit ani zlomek nadšení, s jakým byl dáván dohromady kontroverzní příběh „Kapucáka“.
JAMES DEAN Z GANGU UPÍRŮ
Vraťme se do roku 1989. Od nádherného jihoafrického dobrodružství s názvem Graceland uplynula už tři léta, cenami ověnčený Paul 
Simon je zpátky ve hře a zabývá se brazilskými rytmy, kterými chce prošpikovat LP The Rhythm Of The Saints. Jeho textu Changing Opinion na albu Songs From Liquid Days skladatele Philipa Glasse (aranžoval píseň The Late Great Johnny Ace ze Simonovy desky Heart And Bones) si všiml málokdo, zato o projektu, co se mu právě líhne v hlavě, se bude mluvit až moc, a vůbec ne v dobrém. Mezitím ještě dojde na reunion dua Simon & Garfunkel; koncert v newyorském Central Parku sleduje 750 000 lidí, pak se ale písničkář nadlouho odmlčí. Až na malé výjimky (hudební dárek Ten Years k výročí televizní show Oprah Winfreyové, duet s Annie Lennoxovou v písni Something So Right, role kytaristy na CD Willieho Nelsona Across The Borderline) se drží zpátky, užívá si nové – už třetí – manželství s folkovou zpěvačkou Edie Brickellovou a naplno se věnuje svému vysněnému muzikálu.
Případ Salvadora Agrona, přezdívaného pro jeho černou kapucu s červeným lemováním The Capeman, znal už od mládí. 30. srpna 1959 se portorikánský gang Upíři z newyorské čtvrti Upper West Side vydal na válečné tažení proti konkurenční irské partě z Hell’s Kitchen. 
Cestou mu přišlo do rány pár kluků, co se nehlásili k žádné ze znepřátelených stran, měli však smůlu, že se ocitli ve špatný čas na špatném místě. Salvador Agron, šestnáctiletý příslušník gangu Upírů, dva z nich smrtelně pobodal, načež uprchl, stejně jako jeho kumpán Tony Hernandez, přezdívaný pro svůj oblíbený módní doplněk The Umbrella Man (Deštníkář).
Když byl vrah po několika dnech dopaden, šokoval veřejnost svou chladnokrevností. „Je mi fuk, jestli mě usmažej. Má máti ať se klidně kouká,“ odsekával vyděšeným novinářům. Elektrické křeslo nakonec nedostal; odseděl si dvacet let a ve vězení se z něj stal – jak jinak – poeta a politický aktivista. Zemřel v roce 1986 přirozenou smrtí, aniž by se dopustil dalších přestupků. Simon si mladistvého antihrdinu dobře zapamatoval: vypadal jako portorikánský James Dean, zkrátka „jako padesátá léta“. Jeho příběh mu přišel typicky newyorský, po hudební stránce naopak sliboval zajímavý výlet do neprobádaných vod. Navíc se v něm dalo zavzpomínat na časy doo-wopu a prvního nesmělého zkracování sukní. Prostě něco mezi West Side Story a American Graffitti.
Paul si tedy promluvil s Agronovou matkou a sestrou, vyhledal i jeho bývalé spoluvězně. Shromáždil latinskoamerické muzikanty a poté poprosil básníka Dereka Walcotta, laureáta Nobelovy ceny, aby mu pomohl s texty. Walcott z projektu později vycouval, nicméně právě na jeho hlavu padá část stížností. Podle panamského zpěváka Rubena Bladese, který představoval Salvadora v dospělém věku, autoři nezachytili některé jemné nuance, takže hercům vkládali do úst slova, která by portorikánský teenager nikdy neřekl. Simon navíc zkomplikoval situaci požadavkem, aby vznikly nejdříve melodie, což bylo pro literáta zvyklého psát zcela svobodně nemilé omezení.
PO BROADWAYI HLADOV SEM A TAM
Mezi další důvody neúspěchu muzikálu The Capeman patří fakt, že Paul Simon chtěl mít nad dílem naprostouuměleckou kontrolu, čímž 
zaprvé rozzlobil zkostnatělou Broadway a zadruhé sám sobě nasadil příliš vysokou laťku. Bez nosného, řemeslně zvládnutého libreta se z tříhodinového představení stal víceméně sled jednotlivých hudebně- tanečních čísel. Režiséři, kteří se na přípravách této inscenace vystřídali, v podstatě plnili práci choreografa.
Výsledek byl – alespoň podle kritiky – katastrofální. Přestože Simon upozorňoval na nadšené reakce té části publika, která neměla bílou pleť, řada „pravých“ Newyorčanů se přiklonila k protestujícím potomkům Agronových obětí a muzikál a priori odsoudila, poněvadž prý oslavoval vraha. Což je v době zfilmovaných životopisů kohokoli od Marka Chapmana a Charlese Mansona přes Saddáma Husajna až po atentátníky z 11. září trochu pokrytecké. Kdyby Agron spáchal svůj zločin v 19. století, zpívaly by se o něm odrhovačky jako o Jessem Jamesovi a Stagger leem. Takhle na Simona vyrukovala Paní Morálka a málem se jí ho podařilo zničit.
Jen milion zaplatil písničkář za studiové nahrávky písní, které chtěl mít po kupě už před premiérou. Další velké sumy padly na přítomnost
kompletní kapely na každé herecké zkoušce. To vše byly pro Broadway bezprecedentníkroky, nemluvě o Simonově rozhodnutí, že celé obsazení bude latinskoamerické. V hlavní roli mladého Salvadora se blýskl vynikající Marc Anthony, úlohu Agronovy matky ztvárnila portorická hvězda Ednita Nazario. Řekli jsme si, že autorovy zásahy muzikálu ublížily, takže bychom ho teď neměli příliš litovat. Jenomže ještě předtím, než divadlo hru po pouhých 68 reprízách stáhlo, vyšla již zmíněná kazeta Songs From The Capeman (na CD je tato nahrávka dostupná až od roku 2004). A těžko se ubránit pocitu, že se s vaničkou vylilo i dítě.
V roce, kdy svět pop music opanovaly Spice Girls a Elton John těžící ze smrti princezny Diany prostřednictvím nové verze skladby Candle In The Wind, by si jeden myslel, že Paulovy odpichové i dojemné písničky s exotickým šmrncem a hitovým potenciálem musí inteligentní lidi vysloveně potěšit. Nikoliv. Album mělo mizerné recenze a chvíli to vypadalo, že volání po tabuizaci „Kapucáka“ nadobro přehluší lahodné vícehlasy sboru secvičeného Oscarem Hernandezem, šéfem Spanish Harlem Orchestra. The Capeman Simona zruinoval, ale dokladem toho, že jde o životaschopný projekt, je několik jeho uvedení v pozměněné podobě, k nimž došlo v následujících letech. Jak podotýkal už nemilosrdný kritik New York Times, lépe než muzikál funguje představení ve formě koncertu. Kdo ví, třeba se v budoucnu dočkáme vydání všech melodií (na albu jich byla půlka), které jsou už dobrých třináct let natočené, zatím však čekají takříkajíc u ledu.
PŘEKVÁPKO!
Z krachu na Broadwayi se Paul Simon zotavoval na společném turné s Bobem Dylanem, které bylo pro mnohé ještě větším překvapením než jeho angažování se v kauze Salvadora Agrona. Když pak vyrukoval s úhledným folk-popem, jemně okořeněným severoafrickou inspirací, na svém v pořadí desátém stu-diovém albu You’re The One, novináři si evidentně oddechli, že mohou milovanou legendu vytáhnout ze smetiště dějin, na které ho předtím sami poslali. Deska 
tudíž bývá považována za jeho comeback, ale když už, tak by tento titul lépe slušel následující nahrávce Surprise, vznikající v dusné atmosféře po teroristických útocích na World Trade Center.
Vydání cédéčka předcházel ještě jeden návrat tandemu S & G, tentokrát pojatý vskutku velkoryse. Z památného turné zůstalo živé dvojalbum a 2 DVD (všímaví diváci jistě zaregistrovali prošedivělé Everly Brothers v roli zvláštních hostů). Deska Surprise nemohla být staromódnímu soundu folkového dua vzdálenější: aby si Paul Simon pojistil, že se s ní pohne zase o kus dál, požádal o spolupráci kultovního producenta skupin Talking Heads a U2 Briana Ena. Ne náhodou je Eno pod výsledným tvarem podepsán jako „tvůrce zvukové krajiny“. Pokud chtěl Simon albem překvapit, jak naznačuje název (i když by mohlo jít i o narážku na oslavu jeho šedesátin, které prý dost prožíval), pak se mu to zcela jistě 
povedlo. A malá překvapení nás tu čekají na každém kroku – za všechny jmenujme hostování jazzmanů Billa Frisella a Herbieho Hancocka.
Co se Hancocka týče, pianista tím vlastně jen oplácel službu, kterou mu Simon udělal o rok dříve na CD Possibilities (skladba I Do It For Love). V roce 2007 se Paul objevil v písni Wyclefa Jeana Fast Car, která jako by předjímala, co bude středobodem jeho další desky. Album So Beautiful Or So What dorazilo na pulty music shopů letos v dubnu, už předtím se ale rázně uvedlo vánočním singlem Getting Ready For Christmas Day, kombinujícím kázání reverenda J. M. Gatese z roku 1941 s počítačovými smyčkami. Přestože vznikalo u Simonů doma v New Canaanu (zazpívala si manželka i dcera), stalo se nejúspěšnější Paulovou nahrávkou od dob elpíčka The Rhythm Of The Saints. Jednou ze zemí, kde letělo nejvíc na dračku, je mimochodem Česká republika. Už proto by se měl Simon přestat dělat vzácným a zahrnout nás na seznam zastávek příštího turné. A kdyby ještě přidal do playlistu pár kousků z Capemana, mně osobně by už ke štěstí nic nescházelo…