Koncert, při němž se setkal Jazz Dock Orchestra se soudobou vážnou hudbou nabídl nejen hned pět premiérových skladeb, zároveň ukázal možnosti podobných prolnutí. Ano, prolnutí, protože mluvit zde o nějakém spojování by bylo nepochopením, natolik si totiž jazzem protřelí hráči, patřící k domácí špičce, se současnou klasikou rozuměli. Zároveň, abychom se na věc podívali i z druhého břehu, mladí skladatelé, studenti katedry kompozice pražské HAMU a brněnské JAMU Tomáš Borl, Jan Rösner, Václav Špíral a Michal Wróblewski se též při práci s jazzovým big bandem, vedeni skladatelem a pedagogem Michalem Nejtkem, který stál společně se saxofonistou Petrem Kalfusem za celým projektem, pohybovali nejen zcela svobodně, ale i sebevědomě a znale.
K podobným snahám o spojení jazzu s klasikou samozřejmě docházelo již dávno, stačí připomenout George Gershwina z 20. let či Duka Ellingtona, tvorbu trumpetisty Dona Ellise z 50. a 60. let, to pokud zmíníme ten jazzový břeh, a například předválečnou tvorbu skladatelů Daria Milhauda, Igora Stravinského, Bohuslava Martinů či Paula Hindemitha, takzvaný třetí proud, jehož protagonistou byl od konce 50. let i brněnský skladatel Pavel Blatný, a mohli bychom pokračovat. Samozřejmě, big band je těleso odlišné od klasického, a není to pouze absencí smyčců a leckdy i dřev, liší se i pojetím hry, pojetím sólistů, nezřídka i podílu improvizací, prací s aranžmá… Tím vším je projekt Michala Nejtka pozoruhodný a cenný.
Ze všech sedmi provedených skladeb bylo jasně slyšet, že mladí skladatelé ve věku od čtyřiadvaceti do dvaatřiceti (pouze Nejtek je ročník 1977) mají dokonale zvládnuté jak – pochopitelně – klasické řemeslo, ani jazz jim však není cizí. A to samé lze, v opačném gardu, tvrdit i o Jazz Dock Orchestra, ostatně mnozí jeho sólisté působí v řadě nadžánrových projektů – v Arše to bylo slyšet z každého jejich sóla.
