Když jsme s fotografem a modelkou St. Bellou nasedli do pendolina směr Ostrava a vlak konečně nabral rychlost, uzavřela jsem se do skořepiny sluchátek a zapnula nahlas album Lešť. Ozval se ryk tramvají a hektického města, v minutě mě do posthumánní krychličky odkudsi shora seřval apokalyptický hlas Michaela Kubesy a pak náhle výstřel. Od písně Hadrem lešť až po baladickou variaci na Krále Lávru jsem ani nedutala. Co píseň to vyklenutý políček – „Sloužím všem!“, „Nutkavý (k) Klus!“, „Všeho plnou prdel slíbíme…“ A po každém takovém políčku nekonečně smířlivé „sejó“ v náruči delikátně svíravých LADĚ a mnohovrstevnaté kytary Petra Uviry. Vše nebývale autentické, návykové… Na svinovském nádraží už nás čekala jedna z nejosobitějších autorských dvojic posledních let: kytarista Uvira a básník Kubesa. Novinku Lešť, která vyjde 14. února v těsném závěsu za Kubesovou knižní sbírkou Liché kraje, si vzali pod křídlo Indies Happy Trails.
Vezmu to úplně od počátku. Ladě nejsou vaším prvním projektem. Co bylo, než jste stvořili Ladě?
Petr: Byly různé kapely. Asi tak od šestnácti. Různé metaly, punky, funky. Všechno lokálky, kámoši a pořád spolu. A tady v Opavě byla v devadesátkách taková bluesrocková kapela, Yaba. Starší kluci v čele se svalnatým týpkem v džínových lacláčích a hluboko posazenýma očima. Rasputin z fitka – Kubesa. Ty jsem žral a jezdil na jejich koncerty. Michal občas seskočil z pódia, chytl mě kolem krku a spolu jsme řvali na mikrofon: „Do tebe sáhnu!“ Chvilku jsme spolu hráli v kapele Causa Bibendi a později dali dohromady takové melancholické punkové duo Červeným Vrchem. Pak trio s trubkou a zhruba od roku 2005 fungují Ladě. Teď už s Michalem netrávíme tolik společného času jako dřív, ale stále jsme přáteli. Někdy je ten náš vztah, vzhledem k našim povahám, trochu komplikovaný, ale hranky se za ty roky zaoblily. Pravda je, že nejlépe nám jdou písničky, a většina vlastně až nespravedlivě snadno…
Michael: V Cause jsme si s Petrem padli do oka a trávili spolu dost času. Poté jsem usoudil, že tahle skupina není pro mne to pravé, a odešel jsem, později i Petik. Tehdy jsme se dohodli, že zkusíme hrát v duu, dostatečně tvrdě a vztekle, ne folkově, a říkali jsme si, že by taková muzika mohla být přehledná a vynikly by texty. Často a na dlouhé hodiny jsme se setkávali, repertoár se rozmnožoval, hráli jsme po všech čertech, klíďopíďo i googlující servírce a ožralému vojákovi, který tvrdošíjně řval „Kabaaaty, pičooo!“ To byla docela tvrdá zkušenost, než jsme se otrkali.
Na kmeny stromů v parku jsme rozvěšovali naše texty, chtěli jsme si ověřit, jak moc svému projektu věříme. Přidal se k nám na trubku taky Marek Steyner, a tahle sestava je zachycená na desce Červeným Vrchem z roku 2004. Pak jsem s tím, po jednom z koncertů, kdy zvuk nedorazil ani do druhé řady, seknul a řekl klukům, že bez bicích už na pódium nevlezu. No a zmiňovanou desku jsme nahrávali u Patrika Benka, ten ji taky produkoval a mimoto byl skvělý a citlivý bubeník. Ihned jsem ho začal lámat do našeho seskupení. Neodmítl. Kolem roku 2006 k nám přibyl Víťa Pater přezdívaný Fido a nakonec perkusista Víťa Halška. A v této sestavě jsme se ustálili a jsmeschopni zahrát ještě tišeji a citlivěji než kdykoli předtím. A tak už zůstaneme.
Petře, ty spolupracuješ i s muzikanty z jazzové scény. Jsi v současnosti k někomu krom Ladě silněji připoutaný?
Petr: Ne, já toho kromě Ladě moc nemám. Občas s někým hostuju a teď s jinýma klukama dělám takový trochu úlet se synťákem a velkým africkým bubnem. Ale před časem jsem hrál s Jarynem Jankem, Dorkou Barovou a Romanem Víchou v seskupení Ty Lidi. Já už to začínal vnímat jako kapelu, ne žádný projekt – to mě bavilo. Taky si doma dělám takovou jakoby filmovou ambientní vatu. Ladě jsou ale doma.
Vaše Kalná byla jedním z nejoceňovanějších alb roku 2011, proto mě šokovalo, když novou desku Lešť odmítlo vaše domovské vydavatelství vydat, navíc prý s výtkou, že je příliš sprosté a depresivní. Přiznám se, že mě tahle kuloárová historka rozesmála – jako kdyby většina alternativní scény hrála a zpívala pro „pohodový lidičky“.
Michael: Ke mně se tahle historka dostala jen zprostředkovaně, přímou komunikaci s vydavatelstvím vedl Petr. Podá daleko ucelenější a pravdivější obraz. Myslím, že argument depresivnosti byl jen zástupný. Nová deska není o nic depresivnější než jakákoli naše předchozí tvorba. Co se týká experimentu, vždycky jsem miloval takové roztahané písničky, spíše suity, kdy muzikanti dlouhé minuty jen zlehounka rozvíjejí jakousi náladu, klima a nakonec to vyvrcholí nádherným klenutým tématem. Často ke slyšení u Franka Zappy či u různých jazzových fúzí. Když je píseň rozvleklá, dává člověku možnost vstoupit, stát se součástí a jít s ní až do konce. Dnes už se to nenosí, ale co my s tím? Naše chyba to není. Chceme-li vyjádřit svoje nitro, hledáme přiměřený způsob a nebudeme se ptát, jestli se to nosí, nebo ne. Na Lešť takovou píseň máme. Zpočátku si tam pobekává takový zaskočený muž, kterému se vše malinko hroutí, ve střední části se ozve jeho cenzor, který mu to takovou podivnou globalizovanou hatmatilkou pěkně spočítá, nálada graduje a přejde ve vzdušný závěr, kde se zpívá: S plavením hříbat mísí len, s plavením hříbat mísí sen. Párkrát jsem viděl koně ve vlnách silné, čisté a milosrdné řeky. Nikdy jsem snad neměl pocit větší vnitřní i vnější čistoty. Tedy ten závěr je ve smyslu tom, ser na ty své životní nepodarky, když jsi ještě schopen vnímat tuhle nádheru, smísenou s blankytem drobounkých kvítků, tak jsi furt celý a možná i dobrý člověk. Píseň se jmenuje Oddech, a právě ta především vzbudila vážnou nevoli. Deset minut ničeho, prý jsme se definitivně zbláznili. Nezbláznili!
Možná vadilo, že tam chybí vyložený hit, nebo ne?
Michael: Tak, určitě, žádná písnička jako Slitování nebo Tvář studu tam není… Jasně, kdo by nechtěl složit hit, že? Ale nesmí to být na úkor sebevyjádření. Tak proto se tomu snad říká alternativa, ne? Tisíckrát jsem slyšel tu vycpávkovou otázku: A k čemu je to alternativa, když žijeme ve svobodě? Je to alternativa k těm, co serou na vlastní cítění a prožívání jen proto, aby se zalíbili masám a nakonec té okleštěnosti uvěřili a bezostyšně tvrdili, že je jediná možná. K tomu je to alternativa! Není to o tom, že alternativu dělají ti, co to prostě neumí nebo nejsou dost pracovití. Občas na mne tyhle názory dýchají z obecně oblíbeného Všechnopárty. Nebo ty kecy o tom, jaký underground, když je vše povoleno? Copak je tak těžké zahlédnout, že i v čisťounce svobodných zemích může vzniknout „peříčková Osvětim“? Nafutrovat do hlav většiny nestoudné sebevědomí a pohodlnost… a je vymalováno. Opravdového člověka pak není třeba zavírat, je potupen možná i hůř… nikdo si ho nevšímá… je zbytečný…
Teď řeknu něco obecného, netýká se to vydavatelství, nemám v tomto ohledu žádný pocit ublíženosti. Vždycky jsem ovšem měl apriorní podezření vůči kulturtrégrům, k lidem, kteří kulturu organizují, ale netvoří. S takovými Bartoško-Donutily chvíli mluvíte a zjistíte, že vše zajímavé, lidské je v nich překryto předvádivostí. Vůbec nevím, jestli to, čím se celý život zabývají, vůbec cítí. Podle mě v kultuře musíte být především celým člověkem, a až pak se můžete stát dobrým profesionálem. Strašně snadno se tam dá lhát a to platí i pro tvůrce.
Petr: Asi bych to měl uvést na pravou míru. Vlastně úplně jednoduše: vydavateli naší minulé desky se ta nová prostě nelíbila. Přišla mu málo srozumitelná, temná a navíc příliš vulgární v textech. Byla to normální férová dohoda. Nechtěli to. Jejich souputníci z Indies Happy Trails zase ano, tam jsou naopak nadšení. Takže jsme se dohodli s nimi. Vše je v pořádku a já jsem byl vděčný za ten impuls k trochu větší samostatnosti a obecně úvahám o odpovědnosti za hudbu a texty, které vytváříme. Překvapila mě snad jen myšlenka, že bych měl při tvorbě brát v úvahu posluchače. Tomu se přiznám, nerozumím vůbec. Jako které? A jak?
Po hudební stránce vnímám velké ztišení, podivuhodný klid, který na předchozích deskách nebyl… Nebo je to spíš ticho před bouřkou?
Petr: No, já bych řekl, že to tak je. Je tam opravdu několik písniček hodně klidných, pomalých až vleklých. Navíc jsou to ty klíčové. Jsou to ty písničky, které většinou už v počátku vznikaly s jakoby konkrétní chtěnou atmosférou kolem nějakého zvuku, úryvku, třeba samplu z basákova looperu. Chtěl jsem, aby se trochu rozpadla forma a pro nás typické dynamické hrocení v závěru, aby si každý dělal víceméně, co chtěl, ale počítal se zpívaným textem. A to tak, že na konci bude vlastně zase písnička. Povedlo se to asi jen někde.
Michael: Tahle sada písní vznikala jinak než věci předešlé. Kluci tentokrát většinu písní udělali bez mé přítomnosti. Nazkoušeli, ujasnili formu, nahráli a poslali Kubesovi. Kubesa zpracoval v klidu, sám. Když dokončil text, sešli jsme se všichni a zkoušeli… Na nahrávkách byla Petrem naznačena i zpěvová linka. Myslím, že to může být i v tom. Kubesa na zkoušce nekrákoral, neztrhával do žádných emotivních špiček, a tak už to zůstalo. Musím přiznat, že jsou pro mne tyhle písně dost obtížné, vyžadují přesné dávkování citu. A to vyžaduje uvolnění a soustředění najednou. Není nic těžšího.
Album je dost smyslné, plné dynamických křivek, oblých atmosfér, erotismus a sex jsou explicitně i skrytě rozesety takřka všude v textech…
Michael: No, to tam rvu asi já…
Petr: Pro mě to bylo překvapující. Za sebe musím říct, že já to takhle v naší hudbě nemám. Zpočátku dokonce, když mi Michael poslal v esemesce text Cirkusu II (říkáme tomu porňas), jsem mu odpověděl, že nevím… že si nejsem jistý, jestli budu moct k takovým slovům hrát. Tehdy mi to přišlo přes čáru a Michal se trochu naštval. Ale ve chvíli, kdy jsme to zahráli, mi došlo, že byly moje obavy zbytečné. Samotného mě zajímalo, jestli se budu stydět, když Michal zpívá, že někdo „otevírá bílá stehna – a rumpluje pěstičkou“.
Ten text je prostě daleko popisnější a explicitnější, než tomu bylo v našich starších věcech. Nakonec je ale tahle písnička jedna z těch zásadních na desce, a možná proto se tohle téma dostalo i na obal.
Taky se jmenuje Lešť, předpokládám, že je v tom vícero významů, ale já tam krom „lsti“ slyším hlavně to dalíovské téma – samohana…
Petr: (směje se) Ano, museli jsme souhlasit všichni, hlavně já. Možná to bude pro tebe překvapením, ale já se někdy musím ptát, o čem text vlastně je. Mnohdy se nedivím, že jsou pro někoho naše texty nesrozumitelné. V každém je spousta odkazů a mnoho vrstev i symbolů – kolikrát není ani nutné rozumět všemu, a někdy to může být i na škodu. Nedejbože, aby se někdo chodil po koncertě ptát, co znamená tenhle a co tenhle verš… Já se ale musím ptát, cítím se za to taky zodpovědný. Jeden z významů „lešť“ je „opečovávej“. A to je pro mě hlavní téma celé desky. Daleko víc než eroticky laděnou ji vnímám jako komentář k současnému stavu světa, čili vlastně laděnou sociálně. Samozřejmě, hlavně jako Michalův komentář.
Dalo by se říct, že je to v podstatě angažované album?
Petr: Určitě, a toho jsem se možná někde lekl víc než té erotiky. V písni Revoluční se naťukává jakoby obava z invaze islamismu do Evropy.
Michael: Která pochopitelně vůbec neprobíhá…
Petr: Možná je teď ta ironie namístě, ale stejně tak je namístě i obava z nějakých zobecňování, zkratkovitých nepromyšlených soudů. Přišlo mi to ze začátku moc zjednodušené, musel jsem se na ten text Michala doptávat…, nehodilo se mi to k němu.
Michael: Kritika současnosti je na té desce úplně všude. Celým albem se nese taková nabídka k úvaze, dotaz: To, co máte rádi, to, co děláte, je skutečně vaše vnitřní rozhodnutí, anebo jste to dostali jako trend, který byste měli ctít? V současnosti mi chybí důvěra v autentické prožívání, chování a rozhodování. Mám pocit, že těch vnucených věcí je tolik, že už nad tím naprosto ztrácíme kontrolu. Lidé se mi stále víc jeví jako monstra. I proto budu v písních stále dokola mlít ta svoje čtyři témata – ty to, Petiku, dobře znáš. Jsou to pro mne vlastně revoluční momenty. Zaprvé: vždy pro mne bude zcela šokující zprávou o lidech, jejich náklonnost k násilí a vraždy. Zadruhé je to chamtivost, nekonečná lidská chamtivost a lačnost po blahobytu. Zatřetí je to věčný souboj vědomí a podvědomí, a ubohost toho, kdo tuto dualitu popírá. A začtvrté: sex, který je možná to poslední, kde se nepředstírá. A to je pro mne to nádherné. Nepředstírání. Opravdovost. Tahle čtyři témata se v mých textech budou opakovat vždycky. Nikdy nebudu předstírat, namlouvat si, že všichni jsme miloučcí a krásní.
Pojďme od toho… Bez čeho byste nedokázali tvořit?
Michael: Bez chlastu, cigaret a sprostých slov? Bohužel je to pravda, ale naskočil mi ruměnec do tváře. Zemanovy aféry nastavily precedens. Kdo kouří, chlastá, mluví sprostě, je sebestředný, necitlivý, lže a manipuluje. Bohužel je to trochu pravda. Chlast člověka zbavuje empatie, jemnocitu, zvyšuje míru podrážděnosti a narcismu. Přeužívaná sprostá mluva se po čase zmocní i myšlení a cítění. Kouření je relativně v pohodě, to jenom dříve bolestivě zemřete. Nepromění to vaši osobnost. Ano, u tvorby vždy kouřím, piju a prožívám v ní sprostá slova, přesto nejsem manipulativní narcistický lhář. To jsou osobnostní rysy pana Zemana. Teď se budu částečně obhajovat. Po čem v tvorbě pasu, je popis směsky podvědomého a vědomého prožívání, hodně mi to smrdí pravdou. Aby člověk v sobě tuto směs vytvořil, musí být uvolněný. Patřím do generace, která k tomu potřebuje chlast. Ale pozor, piji jen pivo, desítku, a jakmile cítím, že jsem se pocitově zavřel, že už mi podvědomí nepromývá vědomí, končím, najím se a jdu spát… ale vraťme se zpět k otázce… k tvorbě nutně potřebuji to šílené napětí mezi podvědomím, vědomím a cenzorem v sobě. Ale to je zajištěno jaksi automaticky, má to v sobě každý a pořád, není třeba hledat, stačí se sobě trochu otevřít a samozřejmě hledat způsob, jak to sdělit. Podvědomí je člověčí kanalizace, nepohodlné spláchnete. Cenzor vás hlídá. Ale pozor, není odjinud, je stejně váš jako vaše neuskutečněné a nevyslyšené touhy. Vědomí se potácí mezi tím. Bere jen to, co unese. Je to vzrušivá a na první pohled zbytečná hra. Avšak nic není zbytečné, když je to nutné. Proto si moc nevážím lidí, kteří v sobě upřednostňují jen jednu z těch tří složek. Možná nechtě, ale lžou, podstatně lžou, především sobě lžou.
Petr: Tvořit? Asi obecně, nejenom v hudbě, je to nadstavba nad existenčními potřebami, ne? Ale nevím. Já určitě potřebuju zázemí, domov, rodinu.
foto Petr Jedinák, Jan Průša