Něžná noc neztrácí kouzlo. Pokud kdy někdo pochyboval, že (zdánlivě?) nesourodé partnerství Blanky Šrůmové a Jana Hedla nevydrží dlouho, naštěstí se pletl. Funguje báječně po autorské (řada písní vznikla spoluprací) i muzikantské stránce. A podle souznění jistě i po té osobní. Což možná symbolizuje i ono Člověče, nezlob se, snímek na titulce třetí desky kapely Něžná noc. A pozitivní chápavý text Hrajem si až moc, byť jde zároveň o obecné téma a Hedl dávno v rozhovorech vysvětlil, že „není přímo svým životopiscem“. On: „Co bude se mnou, až u soudu sednou a skončí sen.“ / Ona: „Projdu se tiše a pohlídám skrýše, než půjdeš ven.“
Nosný zůstal i model téměř „permanentního duetu“, dialogu výrazných pěveckých / vypravěčských (v Hedlově případě, a není to myšleno ani náhodou negativně) osobností. Baví i inspirace v moderní country jako Živou mě nedostanou. Nebo Moje kára drahá, autorská óda Šrůmové na „taky už míň mladé“ auto, se kterým „z města uniká“, kdy naschvál banálnější text nepůsobí nepatřičně, naopak příjemně odlehčuje temnější poetiku. Zaslechnout lze i nikoliv nepříjemný nostalgický odkaz novoromantismu 80. let, třeba v Hedlově sólové písni O čem se bavíme.
Oproti předchozím dvěma albům se kromě šéfa a šéfky totálně změnila sestava kapely. Ale vlastně to není znát, natolik jsou hlasy a autorské rukopisy Hedla a Šrůmové pro Něžnou noc určující. Osobně mi trochu nesedí pouze použití automatických bicích. Jediná skladba Nějak se ztrácím s bicími živými, které nahrál současný bubeník Něžné noci (mj. ex-Tichá dohoda) Pavel Attel, najednou sound alba „rozsvítí“. Což není výtka, jen věc vkusu.
Album Hrajem si, hrajem slaví deset let existence kapely. A bude jen dobře, když po dokončené dekádě otevře i ta další. I když o sobě Hedl v jednom rozhovoru řekl, že „nikdy neaspiroval na hledačství nových cest“, společná pěšinka se Šrůmovou může vést ještě daleko a na další krásná místa.