Nekompromisní ve všech směrech! První dojem, který mi vystřelil z mozku u alba Frattura Comparsa, Dissolvenza pachatelů Alberto Nemo (klavír, hlas), Niccolò ´Whale´ Clemente (klavír, elektronika, hlas, text), Claudio Milano (hlas) plus Teo ´Borda´ Ravelli (elektronika). Záměrně k této desce u muzikantů používám slovo hlas. Hlasy jsou zde totiž nástroji, potýkajícími se bojovně/válečně se zbrojnicí dvojice klavírů… Je to hudební a scénická akce, jež stojí mimo prostor a čas, a vytváří svůj vlastní svět. Liturgický, katarzní, terapeutický a jiný. Malé intro, kterak jsem hodlal napsat recenzi na zmíněné album, ale ze tří čtyř letošních (i participačních) desek alchymistra pěvce, skladatele, divadelníka a muzikoterapeuta Claudia Milana je pro mne albem roku Quigyat.
Grónskými Inuity byly polární záře slovem Quigyat světelnými vlnami duchů dětí, které zemřely násilnou smrtí nebo v den svých narozenin. Pro nás s krátkou civilizační historií, pokud TO vůbec někdy spatříme, překrásný nebeský vizuál, pro Inuity znamení k pokloně a modlitbě. A takové je entrée. Pochopené a přenesené. Devítiminutové Quigyat (Little Symphony for Frozen Soldiers) s elektronickým hukotem (Teo ´Borda´ Ravelli i na bicí), pak úderným klavírem (Francesca Badalini), ševelem a krátkým křikem zpěvu-hlasu, pulsy bezpražcové baskytary (Andrea Grumelli). Velne do následné, velepřekrásné melodické hříčky Alla Statua dei Martiri di Gorla (Requiem in Defence of Children’s Rights), chtělo by se říci až etudické, v níž klavír s basou něžně tkají hebký rubáš umrlým dítkám, a Claudio Milano zprvu jemným, pak vyštvaně zajíkavým diplofonizujícím vokálem odehraje příběh. Malamore e la Luna je ryzím hudebně divadelním dramatem se zapamatovatelnou melodií. Jenže vrchol má teprve přijít. Ciò che Rimane (Co zbývá) se zprvu vine v libosti až odněkud z baroku po chaos zabijácké současnosti. Teatrálnost, brutalita, hrůza. Krása, valivá dynamika, děsivost. Tady UMĚNÍ přesahuje hudbu.