Na Caveova předcházející dvě alba Skeleton Tree a Ghosteen se dost lišily názory. Ne, že by někdo zpochybňoval jejich emoční sílu související s tragédiemi, které zpěvák musel prožít, šlo spíš o extrémně nesdělnou formu, o oproštění od písňových forem, zkrátka o dost radikální změnu stylu, ne vždy přijímanou jako pozitivní vývoj. V každém, kdo měl s těmi alby takový či onaký problém, se ovšem už od vydání prvních dvou singlů z alba Wild God musela rozhořet naděje, která po vydání celé kolekce zažehla téměř požár. Tohle album je totiž už zase Nick Cave takový, jaký je nejsilnější. Nejde o nějaký konzervativní pohled, který by měl nutit umělce stát na jednom místě, ostatně, Cave se vyvíjí a proměňuje po celý život. Ale je to prostě talentovaný písničkář a je tedy jasné, že mu nejvíce svědčí písničky. Melodramy ať dělají jiní.
Ostatně formy písní tu nejsou až tak svázané a aranžmá i celé hudební pojetí je i teď na hony vzdáleno od toho, jak jsme Cavea znali řekněme v devadesátých letech, kdy se zvolna z alternativní ikony stával hvězdou globálního „divného popu“. Už vstupní Song Of The Lake zní skoro europopově. Rozmáchlé instrumentace řady skladeb včetně té titulní, v nichž se setkává orchestr a sbor s akustickým klavírem a zdroji zvuku, ve kterých si tolik libuje Caveova pravá ruka a zároveň koproducent tohoto alba Warren Ellis, mohou evokovat určitě gospelové názvuky, ale vlastně nejde o nic jiného než o skvěle vymyšlený mainstream.
Teď, kdy čtete tento text, je na spadnutí Caveův pražský koncert (17. října, O2 Arena). Ve chvíli, kdy recenze vzniká, je k dispozici jen setlist z prvního koncertu evropského turné, v německém Oberhausenu. Podle něj Nick Cave naživo hraje devět z deseti písní nového alba, což je množství, které odehrál z aktuální novinky naposledy snad někdy v době Henry’s Dream. Je zjevné, že i on má z alba radost. Ta se řekne anglicky Joy. A tak se jmenuje i jedna z písní alba, ta, kterou teď Cave svoje koncerty otevírá…