Opět na nás ledově zafičí, jak už to bývá zvykem na Glacial Movements, tentokrát se ovšem ocitneme v Norsku, kde Northaunt (= Hærleif Langås) z field recordings , prozvučení a ambientního rozpoložení vytvořil album Istid III přesně v těch rozměrech, jak to labelu (pří)sluší. Jestliže je CD označeno III, znamená to, že existují I + II, ale na tom zas tolik nezáleží, to vzdálenostní vstupování, roztříštěné nasouvání a záhromné či rozšumňované zprekérňování , které nás tu čeká, existuje samo o sobě – v jakési místní i časové vývěvě, potemněle znostalgizované, odemykavě rozléhavé, bořivě rozlamované do zvukových ker a zaplňované tušením katastrofy. Těch pět hudebních zálomků je naplněno ledotvornou mýtivostí, rozpohybovávanou s plynoucí nehybností, která je děsivá a vystupňovávaná i ve své neměnnosti. Vše se tu děje v jednom náhalném toku, rozlamivě proškeřovaném a šinoucím se vstříc – čemu? Kalamitě? Tento tok (bez)nadějnosti je ustavičně (roz)vratný, jde o nával rozpínavé stejnosti, bezvýbušného zaždímávání, stojatého ve své krouživosti – s oznamovacím hlasem, který jako by podával diagnózu neřešení. Rozvíravost, rozhalivost nebo rozjasnivost je tu výtočně zesilovaná, prozvonivě naléhající, pozahaleně doviřovaná, většinou setrvávající někde ve vzdalovaném ztracenu, matným obalem mystické stratégie se rozsvětlení prodírá pouze mrákotně a vzdalovaně. Protiklad nesrážlivého proklubávání a pajánového rozvolňování může a nemusí mít východisko, dokonce se obávám, že přes závěrečnou kvazi-nadějnost je výslednicí spíše skázonostní temno a poslední sbohem. Zdánlivá nápovědnost je tudíž neřešivá, celek vyznívá rmutně. Záleží na nás, co z těchto nápovědí přijmeme, v jakém pořadí a zda s iluzí či desiluzí. Co přejdeme, co odemkneme. Ale to už při poslechu repertoáru italských Glacial Movements tak bývá a musíme si sami rozhodnout, co převažuje: zda varování s možností východisek nebo zamknutí jakékoli perspektivy. Každopádně je dobře, že desky tohoto druhu vyvolávají emoce.
Glacial Movements, 2018, 44:32