Jak si připomenout na konkrétních příkladech bohatou dvacetiletou produkci Slnko Records? Vymýšleli jsme leccos, nakonec jsme šli cestou nejjednodušší a nejsvobodnější: požádali jsme hudební publicisty, kteří slovenskou scénu sledují, aby vybrali podle vlastního vkusu jedno až tři alba z produkce Slnka a okomentovali je. Duplicity jsme nikterak nediskutovali, každý měl zcela volné ruce. Výběr nakonec pokryl produkci labelu od jeho prvního alba až po jedno z posledních, objevily se v něm všechny největší hvězdy katalogu i několik zajímavých, možná dnes už neprávem zapomenutých titulů. (ob)
ONDŘEJ BEZR
Daniel Salontay, Dlhé diely: September (2001)
Mám špatnou paměť, ale tohle vidím jako dnes. V časopise Rock & Pop, kde jsem pracoval, se vždycky na závěr každotýdenní porady na stůl, kolem něhož jsme všichni seděli, dala nová alba, která za poslední týden přišla do redakce, nebo je „nafasoval“ šéfredaktor Vojta Lindaur při obchůzkách po sídlech vydavatelství, a dělili jsme se o ně na recenze. Zpravidla jsme se snobsky vrhli nejprve na ta velká a slavná jména, pak už zájem zvolna klesal. Tohohle dne, který si tak pamatuju, mezi posledními kousky zbylo několik alb, vložených jen do igelitových sáčků, s jednoduchými obaly. Ta cédéčka byla dokonce jen vypálená. Nevím, co mě to napadlo, vzít si je na recenzi. Celé mi to asi bylo nějak sympatické, i když mi ani jméno vydavatelství Slnko Records, ani jména těch kapel nic neříkaly. O to větší překvapení jsem pak zažil doma u přehrávače. Zvláště album September, s vylisovaným lístkem jinanu dvoulaločného, vloženým do toho igelitového pytlíku. Vemlouvavý hlas Dana Salontaye, ta delikátní aranžmá, introvertní, ale vlastně docela silné melodie, skvělé lyrické texty… Až s odstupem jsem se dozvěděl, jak moc mnohé ty písničky byly ovlivněny Danovým studijním pobytem ve Spojených státech, a teprve teď před pár dny, že celé album (na kterém mimochodem s dnešním odstupem slyším Danovu bluesovou minulost mnohem víc než tehdy) bylo natočeno za pouhé tři dny. Každopádně pro mě byl September vstupenkou hned do dvojího světa, který se tak trochu stal mou součástí: do světa Slnko Records a do světa skupiny Dlhé diely. Přestože jsem jí přejmenování na Longital dlouho nemohl odpustit…
Živé kvety: Sloboda (2005)
I na tuhle desku mám osobní vzpomínku, mám ji spojenou s prvním rozhovorem (a vůbec prvním osobním setkáním) se Shinou, tehdy vlastně ještě Šinou. Seděli jsme v Čítárně Unijazzu v Jindřišské a Šina mi vyprávěla, jaké nahrávky na své stále ještě mladé značce chystá. Když zmiňovala Živé kvety, řekla: „Vieš, na mňa je to možná trocha punk, ale je to nesmierne autentické a intenzívne.“ To mě zaujalo. To bylo dobré doporučení, říkal jsem si, že to musí být opravdu síla, když tak jemná až éterická osobnost, jako je Šina (tak na mě působila hlavně ze své hudební produkce), vydává „punkovou“ kapelu. Když pak Sloboda vyšla, spadla mi opravdu čelist. Napadlo mě přitom, že je to možná poslední kapela, která dává rock´n´rollu ještě nějaký smysl a obsah – v té době se mi zdál ten žánr nějaký vyprázdněný. Sloboda, kterou považuju za dodnes nejlepší album Živých kvetů (tu kapelu mám rád a bedlivě ji sleduju), je jedním z těch porevolučních alb, která jsem slyšel nejčastěji, vzpomínám si, jak jsem tehdy chodil po ulicích s discmanem a nebyl schopen z něj to album vyndat snad měsíc. A slogan „doba je zlá ako všetko, čo sa v rádiách hrá“ se hodí do každého času. A do každé země.
Zuzana Homolová: Tvojej duši zahynúť nedám (2005)
Z duše nesnáším takové ty průhledné „folklorečky“ hrající na první signální. Nic jim není vzdálenější než tohle album, na kterém se dokonale propojila zemitost obsahu a výrazu s instrumentačním, zvukovým experimentem. Ono je vlastně úplně jedno, jestli Zuzana Homolová hraje sama nebo „s někým“, je to tak okouzlující bytost a autentická interpretka, nepostrádající zároveň ani na minutu nadhled, že mají všichni její minulí, současní i budoucí spolupracovníci vlastně dost zjednodušenou roli, těžko mohou udělat něco vyloženě „špatně“. Na druhou stranu jistě mohou ve své linii, a to je právě v linii doprovodu, přijít s vlastní osobitostí. A to se oběma producentům tohoto alba, Danielu Salontayovi a Samovi Smetanovi, povedlo na zdejší poměry mimořádně. Pod rukama jim vzniklo po hudební stránce zcela nepochybně nejlepší album písničkářsky pojatého folkloru v československém prostoru. A to je docela s čím srovnávat.
MICHAL BYSTROV
Jana Kirschner: Moruša biela (2013), Moruša čierna (2014), Moruša remixed (2015)
Zopakuju to, co jsem tehdy Janě – byv od ní velkoryse vyzván – napsal na obal alba Moruša čierna: Jako posluchači mi imponuje, když muzikant udělá něco, co se od něj nečeká a nežádá. Když je o krok před svými fanoušky. Někteří zpěváci běží kupujícím vstříc, jiní počkají, až publikum přijde k nim. Elegantně nepředvídatelná Jana Kirschner mě na téhle desce zase vzala někam, kde jsem nikdy předtím nebyl. Dík!
ANTONÍN KOCÁBEK
Vybrat to nejlepší a nejdůležitější zrovna z produkce Slnko Records? Lituji, ale jak jsem o tom déle přemýšlel, tak mi bylo stále jasnější, že to nezvládnu. Neumím, pardon. Přiznávám porážku, vzdávám to. Nejde o to, že jsou logicky s touto značkou spojené i tituly, které mě zcela minuly a nezaujaly, nejde o to, že na ní vydávají i tak autorsky hyperaktivní kapely, jako jsou Živé kvety, kterým by občas prospěl zlý producent, který by jim třetinu alba hodil do koše, aby ten zbytek zazářil o to víc. Je zkrátka mnohem jednodušší vybrat ty interprety a tvůrce, u kterých je pro mě zásadní všechno, co u Slnka vydali – ať už to jsou nevědomí tvůrci soundtracku mého života Kolowrat, meditativní uklidnění navozující Archívny chlapec nebo naopak surové probouzení s Modrými horami; o neustálém překonávání zdánlivě nepřekročitelných limitů, jak ho předvádí Katarzia, ani nemluvě. Navíc ten žánrový záběr! „Alternativa“ je sice hezké a všeobjímající slovo, jenomže když půjdeme dál – který český label má v produkci zároveň melancholické indie kytary, excelentní world music, hiphop, průzračný folk, objevnou elektroniku, avantgardní experimenty i chytře udělaný pop? Následující tři vybraná alba tak nejsou spojená s nějakými superlativy, ale prostě jde jen o tituly, které jsou – zcela sobecky – důležité pro mě.
