Smyčcový Kronos Quartet patří od 80. let k nejvýznamnějším tělesům zaměřujícím se výhradně na interpretaci soudobé hudby. Za čtyřicet let existence natočil skoro šedesát profilových alb a přispěl ke vzniku desítek děl, které pro něj napsali skladatelé z celého světa. Loni na podzim vystoupil Kronos Quartet v pražském Rudolfinu. I když hraje už 41 let, neohlíží se. Plyne to z programu koncertu i ze slov vedoucího souboru houslisty Davida Harringtona. Podrobný profil Kronos Quartetu najdete v UNI 11/2014.
Proč jste nenabídl retrospektivu a sestavil program z nových skladeb?
Lidé z mnoha různých kultur s rozdílnou historií teď skládají nádhernou hudbu a já se dívám dopředu. Mám zájem zajistit, že Kronos vytváří repertoár pro budoucnost. Po čtyřiceti letech to vypadá, jakoby pokaždé, když pro nás nějaký skladatel napíše něco nového, stavěl na základě nádherných skladeb, které pro nás byly složeny dříve. Není to tak, že by skladatelé mezi sebou soutěžili, spíš jakoby se jeden od druhého učili, co se děje. Hudba je stále krásnější, čím dál víc si je z čeho vybírat.
Ve vašem aktuálním repertoáru mě zaujaly Bombs of Beirut, protože jste už dříve hráli skladby o válce, jako Reichovy Different Trains a Crumbovy Black Angels. Co vás upoutalo na Bombs of Beirut?
Mary Kouyoumdjianová získala naše páté stipendium pro lidi pod třicet. Nevím, jestli o tomto stipendiu víte, ale poslechli jsme si kolem čtyř set skladatelů z padesáti různých zemí. Už to bylo fascinující. Díla Mary Kouyoumdjianové jsem předtím nikdy neslyšel, ale ukázalo se, že je velmi svěží skladatelka. Požádali jsme ji, aby přijala nabídku na stipendium (na dílo na objednávku). Ona přemýšlela, co pro ni bylo nejdůležitější v jejím životě, v její osobní historii. Rozhodla se vyprávět kousek z toho, co se stalo její rodině. Ta v roce 1915 během genocidy opustila Arménii a přišla do Libanonu, ale musela jej opustit, když tam propukla občanská válka. Pak se přistěhovali do Spojených států.
Mary je jednou z těch vzácných osob, které vnímají DNA rodinné historie, i když je velmi vzdálené jejímu životu. Vnímá pocity, které procházejí generacemi. To je velmi zajímavá vlastnost. Když mi vyprávěla o svém nápadu na Bombs of Beirut, řekl jsem jí, jdi do toho, tohle rozhodně musíš udělat. Pořád hledám skladatele, kteří nám nabídnou ty nejhlubší prožitky, protože si myslím, že právě ty všichni potřebujeme. Potřebujeme základ, esenci.
Mám z této skladby velkou radost, hráli jsme ji v s-Hertogenbosch, v Nizozemsku, což je mimo jiné rodné město velkého malíře Hieronyma Bosche. Hráli jsme ji na November Music Festivalu, který jsme touto skladbou uzavírali. Bylo to ohromující. Teď Mary píše pro Kronos další skladbu. Připomíná sto let, které uplynuly od arménské genocidy. Bude se to hrát v Jerevanu.
Po hudební stránce jsem byl také zaujat kratičkou skladbou Taboo.
Vždy jsem hledal dokonalé skladby a toto je dokonalá skladba. Trvá tři minuty a tolik toho říká. Připomíná mi to, když jsem poprvé slyšel.
The Beatitudes od ruského skladatele Vladimira Martynova. The Beatitudes vás taky tak uchvátily?
Povím vám ten příběh. Byli jsme pozváni, abychom hráli v San Francisku 11. září 2006. Koncert se konal v divadle Herbst, což je místo, kde byla v roce 1945 podepsána Charta OSN. Termín jsme nijak neplánovali, ale vyšel právě na páté výročí útoků na New York a Washington. Hrát v ten den v sále s takovou historií od nás vyžadovalo něco odlišného. Šest nebo osm měsíců jsem plánoval program, ten jediný program. Snažil jsem se, aby správně vyzněl. Chtěl jsem, aby ho zakončila ta nejkrásnější skladba, jakou jsme byli schopni najít. Všude jsem hledal něco vhodného. Byli jsme v Moskvě, kde jsme s famózním ruským sborem hráli Sun Rings od Terry Rileyho. Sbormistr mi dal CD sboru a já se vrátil do hotelu a poslech si všechny skladby. Poslední byly The Beatitudes od Vladimira Martynova. Když jsem se vrátil domů, ozval jsem Martynovovi, abych mu popsal ideu celého koncertu a požádal ho, jestli by nemohl udělat verzi skladby The Beatitudes pro náš zářijový koncert. A on řekl ano. Každá skladba, kterou hrajeme, má nějakou podobnou historii. Hodně myšlenek, hodně času věnuji každému našemu dobrodružství.
Přiznám se, že mi většinou v paměti utkvěly ty delší skladby, jako byly Differnet Trains při prvním koncertu nebo Reileyho Requiem for Adam. A stejné to je s Bombs of Beirut.
Moje žena to vnímá podobně, má ráda Dickense, Tolstého, Dostojevského, rozsáhlé formy. Vážím si dlouhých forem, ale mám taky rád nádherné nuggety zkušenosti.
Možná je chyba na mé straně, že si lépe pamatuji rozsáhlejší skladby a šňůra perel z miniatur mi neutkví tak v paměti.
Hudba je velmi osobní, zcela osobní. Způsob, jakým vstupujete do světa hudby, je u každého unikátní, nikdo jiný v minulosti to neudělal stejně jako vy. Stejné je to se mnou. Naším úkolem je vytvářet zapamatováníhodné zážitky. To je práce každého muzikanta. Můžete to dělat různými způsoby. Hovořil jsem o tom s mnoha různými lidmi. Jeden můj přítel přišel na náš koncert, je to velmi mladý filozof. Po koncertě jsme zašli na večeři a bavili jsme se o významu okamžiků v hudbě. Může to být určitý tón, změna akordů, rytmus vás přitáhne, utkví v paměti. Možná si nezapamatujete celou skladbu, celou píseň, ale pamatujete si ten okamžik. A kvůli jednomu z těchto okamžiků sedíme právě teď proti sobě.
Máte taky takovéto zážitky?
Ve dvanácti jsem četl Beethovenův životopis. A zrovna jsem byl v místě, kde se vyprávělo o jeho pozdních kvartetech. Tehdy měla Columbia Records svůj Columbia Records Club. Když jste jim poslal penny, jednocentovej měďák, mohl jste si vybrat pět LP ze seznamu. V roce 1961 bylo jedním z těch LP Budapešťské kvarteto s Beethovenovým kvartetem opus 127, prvním z pozdních kvartetů, ale nepotřeboval jsem vědět, který z nich to je. Když jsem ho dostal, položil jsem ho na gramofon. Úvodní akord Es dur představoval jeden z těchto momentů. Slyším ten akord i teď. Znám jeho kvalitu, vím, co se mnou udělal, byl to úžasný lidský zvuk, který kombinace těchto nástrojů dokáže vytvořit. Chtěl jsem dokázat přesně totéž. A to je taky důvod, proč s vámi teď hovořím. Kvůli tomuto akordu.
Totéž se mi stalo s Black Angels. Poprvé jsem tuto skladbu slyšel v rádiu v roce 1973. A měl jsem svou hudbu, věděl jsem přesně, co potřebuju dělat ve svém životě, byl to velmi jasné. A vše v Kronosu se od té doby vztahuje k tomuto okamžiku.
To, co my můžeme, je nabízet podobné zážitky a doufat, že různí lidé v publiku v nich najdou také tyto drobné momenty. Nemohu to předvídat, ani to nijak neovládám, ale můžeme vytvářet věci, které budou krásné a úžasně vyzývající, legrační nebo ošklivé. Potřebujete mnoho různých věcí, abyste vytvořil svět hudby. A v něm možná budou tyto malé okamžiky a někdo řekne, jo, je tam to propojení.
Jaké to pro vás bylo hrát před třemi lety Uniko Kimma Pohjonena v obrovském prostoru vítkovických železáren, které mají hodně daleko k Rudolfinu?
Poprvé jsem o něm slyšel od britského novináře Kena Hunta, který jezdí do Ostravy každý rok. A bylo to tam úplně skvělé. Kimmo, což je jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů, a Kronos tam zažili skvělé časy. Hrát pro publikum v Ostravě byla nádherné zkušenost. Nikdy nezapomenu na ten koncert. Nevím, jestli si pamatujete, co se tam stalo. Hrál jsem sólo a publikum se při něm úplně zbláznilo. Zvedlo mi to ego. Když jsme udělali crescendo, začali tleskat, chtěl jsem hrát crescendo celý večer.
Volal jsem své dceři a pak manželce. Jsem tak šťastný, že se to nestalo, když mi bylo jednadvacet, protože by se mi to usadilo v hlavě a hůř bych se z toho zotavoval. Ale já už jsem byl dost starý, abych měl odstup a užil si to. Miluji ten okamžik. Nikdy na něj nezapomenu.
Bylo to trochu jiné publikum.
Ano, všichni stáli, ale cítil jsem, že poslouchají a reagují stejně jako skvělé publikum v Carnegie Hall nebo v jakémkoli jiném koncertním sále. I když okolnosti byly jiné, kontakt s publikem byl stejný. Možná bylo pro lidi těžší zachytit v hudbě každou drobnou nuanci, možná pro ně bylo těžší se koncentrovat, ale vnímali celkový tvar hudby.
Jaké je to kombinovat smyčcový kvartet s elektronikou, ať už v Uniku, kde s vámi vedle Pohjonena vystupoval i hráč na elektrické bicí Samuli Kosminen, nebo nyní v Death To Kosmische Nicole Lizée?
Pro mě je to další nástroj, další prostředek, další kombinace nástrojů, více barev na paletě. Kanadská skladatelka Nicole Lizée jako dítě rozebrala rádio a zase je dala dohromady. Potkal jsem jen jedinou další takovou osobu, která to udělala, a to byl německý vynálezce hudebních nástrojů Trimpin. A potkal jsem Nicole Lizée, která má nezměrnou lásku k věcem spojeným s hudbou. Má taky skvělý smysl pro humor. Měla pro nás něco napsat a píše pro nás tři věci. Death To Kosmische byla první.