Ondřej Cikán se narodil v roce 1985 v Československu, ale dekády žije v Rakousku. Na Vídeňské univerzitě vystudoval starořečtinu a latinu. Píše prózu, poezii a divadelní hry, divadlo taky režíruje, točí filmy, občas skládá vážnou hudbu – ale hlavně překládá z češtiny do němčiny. Nejvíc poezii. V nakladatelství Kétos, které založil v roce 2018, vyšlo pod jeho vedením přes třicet knižních titulů. Loni v prosinci dostal jedno z nejvyšších možných ocenění své překladatelské práce: Rakouskou státní cenu za překlad.
Rakouská státní cena za překlad, to je maximální pocta! Jak jsi to pobral?
Byl jsem trochu překvapený. O tuto cenu se člověk nemůže ucházet, komise si kandidáty vybírá sama, takže jsem ani netušil, že jsem byl ve hře. Samozřejmě jsem se velice radoval, protože ta cena znamená, že moje snaha o poetické překlady nebyla k ničemu – a že je zájem i o autory, na kterých mi záleží, ať už je to Mácha, Váchal nebo Krchovský.
Co tomu řekly děti, co manželka, rodiče?
Manželka je hlavně ráda, že jsme se na určitou dobu dostali z finanční bryndy, do které jsem nás svým nakladatelstvím vmanévroval. Rodiče uznali, že jsem asi dospělý. Děti vzaly v potaz, že tatínek v něčem vyhrál.
Před tebou tu cenu z českých překladatelů dostali Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou, Ludvík Kundera, Josef Balvín, Jiří Stromšík, Alena Bláhová – samá velká jména. Máš k někomu z nich svým záběrem blízko?
Všichni, které jsi jmenoval, dostali cenu za překlady z němčiny do češtiny – já překládám převážně v opačném směru, proto beru své vyznamenání jako poctu české literatuře. Za překlad z češtiny byla Rakouskou státní cenou naposledy vyznamenána Christa Rothmeier v roce 2000, a s ní mám určitě společné zájmy, jako je underground. Oba jsme filologové, ale troufám si říct, že překládám s větším důrazem na poetiku. S Ludvíkem Kunderou, Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem máme společné, že spojujeme překládání s vlastním básnictvím. Jsem přesvědčený, že překlad inspiruje vlastní tvorbu a že vlastní tvorba teprve umožňuje poetický překlad. Ludvík Kundera i já jsme do češtiny přeložili Rilkova Korneta.
A nejenom ty a Kundera, těch překladů je asi desítka. Proč jsi měl potřebu přidat další verzi?
Kornet je pro mě dost iniciační záležitost. Byla to první báseň, která mě někdy v pubertě přesvědčila o tom, že němčina je vhodná pro poezii. Rilke v Kornetovi využívá různých specifických možností němčiny, aby zvukově podpořil pocity. V zdánlivé próze má schované rytmické a rýmové struktury, někdy pravidelné, jindy složitě protkané, a nejen to – pracuje také s mluvnicí a hromadí na některých místech třeba podstatná jména slovesná nebo příslovce. Takové pasáže jsou někdy nevídaně strohé a vytvářejí silný kontrast k akčnějším a virtuóznějším scénám. Koumal jsem nad dosavadními překlady, protože jsem chtěl tyhle věci řešit s českými kamarády, a nebyl jsem spokojený. Populární překlad Radovana Lukavského je příliš efektní, jsou v něm zbytečné gramatické rýmy. Ludvík Kundera zas někdy překládá tak volně, že mě to ruší: Mladík, který si jede pro zbytečnou smrt, je u Kundery kvůli rýmu „dobrodruh“, což zcela odporuje asociacím v původním znění…
Ještě k té státní ceně: porota ocenila jednak mimořádnou plynulost tvého stylu, jednak žánrovou všetečnost, od románu k poezii. Zvládnul jsi Váchala stejně jako Máchu, Zeyera, Bondyho s Vodseďálkem – i současnou Zuzanu Lazarovou nebo Ivetu Cyprisovou. Je to všecko v tobě, nebo máš k ruce nějaké skvělé redaktory, rádce, inspirátory?
V nakladatelství Kétos mám redaktora Anatola Vitoucha, ale překlady mi moc neupravuje. To, co mě od malička zajímalo na psaní jako takovém, jsou různé styly a různé poetické možnosti, hudebnost jazyka. Nikdy jsem si nechtěl vytvořit nějaký osobitý styl, naopak – chtěl jsem se naučit se styly žonglovat, takže jsem to při psaní v němčině trénoval. Když jsem začínal psát německy, ve svých třinácti letech, pomáhal mi otčím, rakouský spisovatel, tím, že mi občas řekl, co jsem zvoral a co mám zahodit. Babička mě zas zásobovala českou poezií. Mezitím mám tedy tu žánrovou všetečnost v sobě. Porota ale také ocenila, že překládám ze starořečtiny, latiny, francouzštiny a potažmo z dalších jazyků. Ohledně překladů ze starořečtiny jsem rád, že jsem mohl spolupracovat se specialisty. Sice jsem řečtinu vystudoval, ale přece jen jí nevládnu tak plynule jako češtinou nebo němčinou. Překlad byzantské epopeje Digenis Akritis do češtiny jsme pořídili spolu s Markétou Kulhánkovou, Longův antický román Dafnis a Chloé jsme přeložili do němčiny s Georgem Danekem. Byly to dlouhodobé a intenzivní spolupráce a hodně jsem se při nich naučil. Důležité pro mě je, že neuznávám kompromis mezi překladem formy a významu. Forma a význam jsou skloubené, obojí je pevnou součástí toho druhého. A když se překládá tak, aby se vystihly i formální aspekty originálu, trvá všechno tak dlouho, že se přehlédne daleko méně významových nuancí.
Byl jsi někdy jako překladatel v koncích? Vzdal jsi nějaký text jako nepřeložitelný?
Když jsem něco opravdu přeložit chtěl, tak jsem to přeložil – i když to třeba někdy trvalo dlouho, než jsem našel klíč, jak na to. Máchův Máj jsem se rozhodl přeložit asi ve svých dvanácti letech a klíč jsem našel, když mi bylo pětadvacet. To jsem si ale ještě netroufal na Nezvalova Edisona, s nímž jsem musel počkat, než mi bylo ještě o deset let víc. Velice těžké je překládat jednoduché, mluvnicové rýmy, lidové písně a tak. Proto se mi nechce do Erbenových balad. Také se zdráhám překládat do češtiny, protože mi v češtině schází ta natrénovaná jistota.
Podle čeho ty autory, co je překládáš, vybíráš? Skládáš si vlastní kánon české poezie v němčině?
Česká literatura je výjimečná meziválečným obdobím, hlavně poetismem, který přetrval v českém surrealismu, a učinil jej poetičtějším, než byl surrealismus ve Francii. Meziválečná avantgarda měla veliký vliv i na underground a působí dodnes, třebaže se česká poezie začíná vyvíjet jaksi prozaickým směrem, možná německým. Pro svůj výběr vycházím z toho, co mi připadá obzvlášť inspirativní a mimořádné v porovnání s německou literaturou. Takže zaprvé všechno, co souvisí s poetismem: jeho předchůdci, jako Mácha, Březina, Hlaváček, Sova, i následovníci, jako Bondy a Vodseďálek, až po současné básníky, kteří jakýmkoli způsobem na tuto tradici navazují, jako Krchovský, Lazarová, Ciprysová. A pak mě zajímají mimořádní čeští spisovatelé, kteří se této lince vymykají a razili vlastní cestu: Zeyer, Nevšímal, Váchal, Kocourek nebo Křesadlo. Překládám, z čeho jsem nadšený. A to je poezie, která je hudební, obrazotvorná, dobrodružná, ohromující. A stejně tak mě baví próza, která je poetická v tom smyslu, že využívá možností jazyka k vytvoření dodatečné roviny vyprávění.
Všecko vydáváš ve svém nakladatelství Kétos. V jiných nakladatelstvích v Rakousku nebo Německu by o takovouhle řadu zájem neměli?
Překlad Máchova Máje mi vyšel poprvé v roce 2012 ve vídeňském nakladatelství Labor. A pak o další překlady skutečně nebyl příliš velký zájem. Mně záleží ovšem i na doslovech, komentářích a sazbě odpovídající originálu. Dobrý příklad je Váchalův Krvavý román: v Kétosu jsem jej mohl vydat tak, že je přeložený řádek po řádku stejně jako český originál, a to se všemi Váchalovými sazečskými „omyly“. Jsou tam všechny ilustrace na správných místech, knížka obsahuje vůbec první komentář, obsáhlý doslov a bibliografii krváků. Byla to práce na dva tři roky. Projekt jsem nabízel různým nakladatelům, ale buď se báli ilustrací, nebo doslovu – a přizpůsobit sazbu originálu, záměrně do překladu převézt Váchalovy významotvorné i nechtěné omyly, to pro ně nepřipadalo v úvahu. Než tedy vydat Krvavý román někde jakžtakž, ještě k tomu de facto bez honoráře, a ztratit práva na překlad na několik let, bylo lepší založit vlastní nakladatelství. A bylo efektivnější zažádat o podporu překladu u českého ministerstva kultury a pak trochu vykořisťovat sám sebe než někomu vysvětlovat, jak se podává žádost a nechat se vykořistit. Zároveň myslím na to, že by bylo dobré, kdyby překlady českých klasiků vyšly ve velkých německých nakladatelstvích, zaměřených na světovou literaturu. To je mým dlouhodobým cílem a chápu Kétos jako mezistupeň.
Jaký mají ty knihy v Kétosu náklad? Kolik se prodalo třeba Máchy, Nezvala, Bondyho? Který titul z Kétosu je nejúspěšnější?
V německém prostředí jsou nejúspěšnější Máchův Máj, Váchalův Krvavý román, Longův román Dafnis a Chloé a Nezvalova Valerie a týden divů. Ty se prodávají konstantně. V Česku jsou nejúspěšnější dvojjazyčná vydání próz Jakoby Jiřího H. Krchovského a mikrorománu Tollenstein Augusta V. Nevšímala, který byl pár týdnů vedený dokonce jako bestseller. Jiné knížky, jako Nezvalovy básně, se prodávají dobře na čteních a veletrzích, kde mám přímý kontakt se čtenáři a mohu je nakazit svým nadšením. Náklad Kétosu se pohybuje mezi 600 a 1 500 kusy. Můj překlad Máchova Máje vyšel celkem ve 2 500 kusech, první várka z nakladatelství Labor je rozebraná. Není to moc, uznávám. Náš program je trošku menšinovou záležitostí, ale pěstujeme si pověst. Recenze vycházejí, čtení se konají, přibývá fanoušků a věrných odběratelů.
Knihy si taky sám sázíš, graficky upravuješ, věnuješ se propagaci, prezentaci, prodeji – vlastně kolem toho děláš všechno. To je znouzectnost, nebo nějaký vyšší záměr, ohlídat tu práci od á do zet?
Je to znouzectnost. Na prodej a propagaci bych nutně potřeboval člověka, ale nevím, jak bych ho zaplatil. Ztrácím zbytečně čas organizačními záležitostmi. Sazbu a grafiku dělá kolegyně Josefine Schlepitzka, která je skoro mým druhým já, a na sazbě mi velice záleží. Redaktora Anatola Vitoucha už jsem zmínil, bez redakce by to nešlo.
V Rakousku jsi od šesti let. Pamatuješ se na ten přesun? Byla to pro tebe zásadní změna?
Možná mi bylo teprve pět. Tak zásadní se mi to tenkrát nezdálo, ale změny prostě utkvívají v paměti. Přestěhování od prarodičů do vlastního bytu rodičů, narození sestry a tátova vojna: 1988. Rodiče na demonstracích: 1989. Vídeň: 1990–1991. Někdy v roce 1989 jsem seděl s tátou na Křížové cestě v Mikulově a koukali jsme na Rakousko. Táta povídal, že se tam teď nesmí, ale že tam brzy pojedeme…
Nebyla ti Vídeň někdy podezřelá, protivná – třeba tím, že je to odjakživa ráj ruských špiónů?
Jako dítěti mi Vídeň nebyla protivná, byla mi domovem, kde se mluvilo i česky – chodil jsem do české obecné školy. Teď mi jakožto ráj špionů a kolébka oportunistické neutrality protivná je. Necítím se tu nejlíp. Nechápu, proč v Rakousku není jediná politická strana, která by měla v programu zrušení neutrality. Štve mě, jak Rakousko nepodporuje Ukrajinu a podkopává vlastní bezpečnost a demokracii. Nicméně mám od svých deseti let chtě nechtě rakouské občanství, vyrostl jsem tu a jsem holt zároveň Čech a Rakušan. Mám tedy jakožto občan odpovědnost i za Rakousko a snažím se dle svých možností tu a tam zasít semínko.
Jsou Češi mentalitou blíž Rakousku, nebo Německu?
Jazykem jsou Češi rozhodně blíž Rakousku, to je dáno historií. Češi a Rakušané mají trafiky, maturitu a bankomaty, zatímco Němci mají kiosky, abitur a bankautomaty. Češi a Rakušané mají podobný mindrák, který vychází z přesvědčení, že o nás stejně rozhodují jiné mocnosti, a že to vlastně ani nevadí, protože se máme dobře. Romantika meziválečného Československa má v Rakousku obdobu v romantice Rakouska-Uherska, a tuhle rakouskou romantiku my Češi částečně sdílíme, i když z dost jiné perspektivy. Na druhou stranu jsme my Češi ve vztahu k Slovákům cosi jako Němci ve vztahu k Rakušanům. Praha se stala jakýmsi centrem Česka a Slovenska, tak jako je Berlín určitým kulturním centrem Německa a Rakouska. Co se týče pohledu na bezpečnost a na Rusko, jsme asi bližší Němcům, kteří se alespoň částečně vrátili do reality a pochopili, že se svým heslem „Wandel durch Handel“ („Obchod změnu přináší“) u Ruska neuspěli. Rakušanům dlouhodobě vymyla mozky neutralita, kterou vnímají jako morální vrchol a chtějí za ni být obdivováni. Zároveň jsou přesvědčeni, že je ochrání jejich sousedé, kterým by sami nepomohli. Snad nám Rakušanům brzy dojde, jak je to paradoxní.
Propisuje se ti do tvé práce politika, společnost, aktuální dění ve světě?
Ano, a to hlavně od ruské invaze na Ukrajinu 2022. Mým původním literárním cílem bylo vypěstovat němčinu tak, aby byla krásná, a to podle jakéhosi romantického, poetistického vzoru české poezie. Myslel jsem si, že krásný jazyk motivuje ke krásným činům a chrání před škaredostí debility. A němčina umí být skutečně krásná, i když si to její mluvčí většinou neuvědomují. V lednu 2022 jsem si začal říkat, že jsem za dvacet let ničeho nedosáhl: Nejhlasitější angažovaní rakouští a němečtí intelektuálové se oháněli pacifismem ve prospěch Ruska, zatímco jak extrémní pravice a levice, tak běžné politické strany vyzývaly k uspokojení ruských zájmů nejen na úkor Ukrajiny, ale i na úkor svých sousedů. Německý jazyk se za tu dobu vyvinul spíš technicistním směrem, mimo jiné kvůli snaze o korektnost. Pak jsem daroval peníze na zbraně pro Ukrajinu, ale shledal jsem, že vlastně žádné nemám. Tak jsme doma vypnuli plyn, který Rakousko dováží nadále z Ruska, koupili kamna na dřevo a napsal jsem pár komentářů do novin. Posléze jsem si říkal, že bych si měl najít jakékoli jiné zaměstnání, abych vydělával jako normální Rakušan a mohl koupit pro Ukrajinu aspoň granát měsíčně. V té době jsem ale ještě překládal Bondyho a Vodseďálka, a ti mi pomohli najít jazyk, jak o Rusku mluvit v básních – totálně realisticky, trapně a bez křečovité angažovanosti. Je z toho oddíl v mé poslední sbírce Blühende Dämonen.
Pomohlo to?
