Do koncertní řady Nové horizonty, ve které Symfonický orchestr Českého rozhlasu spolupracuje s hudebníky „odjinud“ (rozuměj mimo svět artificiální hudby), tentokrát dostal pozvánku Ondřej Pivec. A Ondřej souhlasil až s nápadem, že orchestrálními aranžmá, doplněnými navíc dechovou sekcí Concept Art Orchestra, opentlí repertoár svojí americké funk-soul-R&B kapely Kennedy Administration. O orchestraci Pivcových skladeb a několika cover-verzí se poté postaral Tomáš Sýkora, mj. kurátor Nových horizontů. Po pravdě, vyrážel jsem na koncert s důvěrou ve vkus zúčastněných, ale velmi zvědav, co se z toho může vyklubat a jak to bude fungovat. Vnucovala se mi akorát představa těch výpravnějších produkcí Stax Records ze 70. let, dejme tomu Isaaka Hayese s The Memphis Strings a The Memphis Horns za zády. Ale kdepak. Fungovalo to po svém. A skvěle. Jak dík zajímavě napsaným aranžím, tak hudebníkům a bravurně zvládnuté práci v crossoverech všeho druhu zběhlého dirigenta Bastiena Stila.
Koncert zahájily dvě Pivcovy instrumentální kompozice. Úvodní Back In The Day bychom mohli, z nedostatku přirovnání, popsat jako současný odkaz na doby meziválečného symfonického jazzu, ovšem pojatý s velkým nadhledem a s důrazem na výrazové možnosti hammondek. Včetně trochy zábavných (pa)zvuků. Orgatron, ke kterému už se přidali členové kapely Kennedy Administration, kytarista Ricky Pistone, baskytarista Eugene Rogers a bubeník Robert Robertson, se pak nesl v rytmu… vážně, reggae. A ejhle, žádná kreč. SOČR zvládne i houpavé jamajské rytmy.
Zpěvačka Kennedy nastoupila se soulovým evergreenem Killing Me Softly, který se nesl v aranžmá dejme tomu „romanticky filmovém“. Ovšem už kus Billyho Prestona Will It Go ‘Round In Circles přenesla živelná, úžasně komunikativní, pěvecky svrchovaná a i před orchestrem oprávněně sebevědomá Kennedy ze sálu DOXu do pomyslného gospelového kostela, roztleskala publikum a rozkurážila symfoniky. Pochopitelně došlo na jedno z nejvydařenějších a nejtemperamentnějších Ondřejových hammondkových sól a CAO přilévali energii funkovým „popichováním“. Korunu všemu nasadila, míněno ovšem v pozitivním smyslu, Kennedy naprosto strhujícím scatem. V tomhle momentu se sál definitivně chytl, roztleskal a rozezpíval, což zpěvačka vtipně komentovala „omluvou“: „Já vím, že je teprve začátek show, ale…“ Neboli proč nezačít večírek rovnou, bez dlouhých cavyků.
V Don’t Forget To Smile se valčíkový úvod vystřídal s latinou, vešlo se sem i vynalézavé Robertsonovo bubenické sólo. Baladě Runway Gate, Taxi zase dominoval soulový feeling a trocha dojetí. „Tahle skladba je pro mě velmi důležitá, byla první, kterou Ondřej napsal, když se vrátil po pandemii do New Yorku a rozhodli jsme se obnovit kapelu,“ vysvětlila Kennedy. V baladě Butterfly In Chains si užila vedle protagonistů hvězdnou minutku trumpetistka Štěpánka Balcarová. Nenuceně přešla pódium z dechové sekce k „front“ mikrofonu na procítěné, dobře vystavěné, náladotvorné sólo.
Těžko vyzobávat dle jednoho poslechu a ještě s odstupem, ale jak pěkně fungovala, aranžmá prozradila např. píseň Mamma’s Kisses. Tu rytmus zdůraznila a jemně gradovala staccata smyčců, onde dynamiku písně zvedaly přiznávky orchestru i dechů CAO. Nic samoúčelného, nic přehnaně efektního, zato přiměřeně využité možnosti mohutného tělesa. Píseň o „mateřské lásce“ uvedla Kennedy opět vtipně: „Ondřej se narodil tady, já v Michiganu, ale naše mámy mají narozeniny ve stejný den. A obě mají pořádně praštěné děti.“
Be Your Lucky Number si střihli Kennedy Administration bez orchestrů. Pro zpestření, ne z nedostatku materiálu, koncert měl víc než plnohodnotnou délku (přitom nenudil ani chvíli). V latinsky rytmizované baladě Tuesday Feelings si zase pro změnu vybral samostatnou pasáž orchestr. Ve stejné písni si poté Ondřej Pivec prohodil místo s Tomášem Sýkorou, který vypomáhal s klávesami, ale tady si s chutí hrábl do hammondek. Dramatickou orchestrací opatřený funkový tlak Addicted 2 Addictions pak plynule přešel do dalšího energetického zdvihu Let’s Party a frenetického finále, kdy se roztleskanému diváctvu totálně vyprodaného DOXu vyskakovalo ze sedaček do ovací ve stoje jaksi samo. Přídavek? Opět něco převzatého na zklidnění. Zdánlivě banální baladička Human Nature, která ovšem, jak víme, v minulosti nadchla melodickou silou i samotného Milese Davise a zcela patřičně zapadla také do repertoáru „funkově symfonického“ večera.
Celkově šlo o příjemný, euforizující zážitek. Nejen muzikantsky vytříbený, ale i zvukově nevšední. Neznělo to ani megalomansky, ani jako nabubřelá popová show „s lesem smyčců“, „zařezávající dechovou sekcí“ a dalšími klišé. Ale prostě jako silný, energií nabitý R&B koncert.