9. 3. 1930, Fort Worth – 11. 6. 2015, New York
Mám rád rytmus, když je rozložený, rytmus, který má v sobě spoustu svobody, 
ten mám radši než konvenční, upletený rytmus. Při rozprostřeném rytmu člověk může chvilku podupávat,¨potom přestat a pak začít znovu. To já mám rád. Jinak, když člověk jenom dupe a dupe, tak zapomene, co slyší. Slyší potom jenom rytmus.
Ornette Coleman v knize Jazz Masters of the Fifties J. Goldberga Zemřel poslední ze tří mušketýrů avantgardy černošského jazzu, kterými byli Charlie Parker, John Coltrane a Ornette Coleman – tím čtvrtým byl Miles Davis. Hudební dráhu začínal jako většina mladíků v rhythm & bluesových kapelách. Hrával na tenorsaxofon. Po jednom vystoupení v New Orleansu byl napaden a tenorsaxofon dopadl špatně. Od té doby hraje na altku. Časem se propracoval mezi bebopové muzikanty hledající nové výrazové možnosti v jazzu. V roce 1958 vznikla jeho první kapelnická nahrávka Something Else!!! The Music of Ornette Coleman s trumpetistou Donem Cherrym, pianistou Walterem Norrisem, kontrabasistou Donem Paynem a bubeníkem Billym Higginsem. Ta doslova otřásla světem jazzu. V něm sice probíhal hudebně zajímavý vývoj v proudu cool jazzu a hard bopu, ale stále ještě v zavedené zvukové estetice. Colemanovo LP rázně naznačilo, že lze jít ještě jinou cestou k africkým kořenům blues a jazzu, než ukazoval oblíbený hard bop. J. E. Berendt po letech napsal: „Není pochyb, že hudebníci jako Ornette Coleman, Archie Shepp, Pharoah Sanders a Albert Ayler mají blíže ke ‚konkrétní‘ rurální atonalitě halekaček a archaického jazzového blues, než k ‚abstraktní‘ atonalitě evropské.“ Coleman za tím účelem občas hrál na trubku a housle, přesněji řečeno, jako samouk je používal k podpoře „disharmonie“ – atonality své hudby. Autorům snažícím se graficky vyjádřit spletité vývojové cesty jazzu se tak Coleman vymkl z hlavní linie černošského jazzu (hardbopové) tvořené Horacem Silverem, Art Blakeyovými Jazz Messengers, Charliem Mingusem či Johnem Coltranem. Na své samostatné cestě navázal přímo na Charlieho Parkera a svou představu pak učinil slyšitelnou – pro někoho až brutálně – v historické nahrávce s určujícím názvem Free Jazz: A Collective Improvisation By The Ornette Coleman Double Quartet z prosince 1960. Třiceti sedmi minutovou nahrávku spontánní improvizace spáchalo Colemanovo základní kvarteto s novým basistou – Scottem LaFaro a s kvartetem zdvojujícím nástroje (Eric Dolphy na basklarinet, Freddie Hubbard na trubku, Charlie Haden na basu, Ed Blackwell na bicí).
V roce 1966 nahrál Coleman album The Empty Foxhole v triu s Hadenem a desetiletým bubeníkem Denardem – svým synem. Colemanova žena (1964–2012) byla básnířka, spisovatelka, publicistka, zpěvačka. Syn pak s tátou hrával v další novátorské kapele Prime Time a objevuje se i na dalších nahrávkách. V Prime Time Coleman senior hledal možnosti využití elektrického témbru. Vypracovává hudebně-filozofickou koncepci harmolodie, v níž se prolínají harmonie, tempo rytmu a uvolněná melodie jako nová jednotka hudebního vyjadřování. Ornette Coleman s Prime Time nadále stojí v čele černošské nesmlouvavé avantgardy a hledá jinou cestu než „elektrický“ Miles Davis. Free jazz se sbratřil s jazzrockovou fúzí už koncem šedesátých let, hlavní větev fusion však směřovala k aktuální podobě funky jazzu a freejazzové atributy se rychle vytrácely. Na zásadní desce Dancing In Your Head skupiny Prime Time (1977, nahrávané 1973 a 1975) se objeví hned dvě elektrické kytary (Bern Nix, Charlie Ellerbee) a ve skladbě Sunrise se ozvali navíc jihomaročtí vesničtí muzikanti. V roce 1986 vyšlo CD Song X jako společný projekt kytaristy Pata Methenyho s Colemanem. Na Virgin Beauty (1988) hraje kytarista Jerry Garcia a Coleman si na oplátku zahrál v Grateful Dead. Vedle vlastních kapel Coleman hostoval na celé řadě alb (Jackie McLean, Yoko Ono, Lou Reed, James Blood Ulmer, Geri Allen, Paul Bley, Charlie Haden, duo s Joachimem Kühnem). Dalším hudebně zajímavým příběhem jsou alba Sound Museum: Hidden Man a Sound Museum: Three Woman (1996); obdržela různá hodnocení od 2 ½ bodu na internetovém Allmusic až po titul nejlepších alb 1997 podle kritiků Down Beatu: ani po desetiletích není free jazz, jazyk avantgardy, jednoznačně přijímán.
Čtyřdílná Chappaqua Suite (1965) napsaná na objednávku pro film C. Rookse – leč nepoužitá, se v rámci nahodilé dramaturgie Gramofonového klubu Supraphonu dokonce dostala k českým posluchačům. K nám Coleman zavítal do Lucerny v rámci 20. mezinárodního jazzového festivalu (1993). Zahrál skvěle s Moffettem a Denardem, byť ochuzen o dialogy s „kapesní“ trubkou Dona Cherryho, opilého k nepoužití. V našich podmínkách se ke Colemanově jazzu jednoznačně hlásila jediná kapela – Free Jazz Trio z Olomouce již nežijícího saxofonisty Milana Opravila. Několik Colemanových skladeb se přiřadilo ke standardům z líhně moderního jazzu. K těm nejhranějším patří Blessing, Blues Connotation, Lonely Woman, Peace, Ramblin’, Street Woman, Turnaround, Una Muy Bonita. Už v roce 1969 vstoupil do Síně slávy Down Beatu, obdržel řadu ocenění, stal se čestným doktorem Hudební univerzity v Michiganu, dostal Pulitzerovu cenu za album Sound Grammar (2007).
