Jak se to jen mohlo stát, taková prodleva? To si jistě říká každý, kdo sleduje dráhu jednoho z nejvýznamnějších „přesahových“ bluesmanů současnosti Otise Taylora. Kromě spousty jiných věcí byl proslulý i svým pravidelným dlouholetým rytmem „co rok – to nové album“. Ale pak se cosi zadrhlo. Jistou roli v tom sehrál covid, jako u každého. Taylor sám přiznává, že v době uzavření všeho neměl vůbec chuť brát do ruky hudební nástroje. Ale podstatnou roli v tom hudebním polevení sehrál ještě jeden krásný, i když vlastně trochu bizarní důvod: studium. Ano, Otis Taylor se rozhodl dodělat si ve čtyřiasedmdesáti letech střední školu, ze které ho vyhodili v roce 1966. Samozřejmě z dnes už naštěstí skoro neuvěřitelných důvodů: odmítl si ostříhat svoje dlouhé afro, které zdobilo jeho hlavu.
Takže: čekali jsme šest let, ale dočkali jsme se. A opět tady máme novinku, která rozhodně stojí za poslech, byť některé písně už známe ze starších projektů. Což ale nevadí, Taylor vše přizpůsobil tomu, jak vidí hudbu dnes. Záměrně už o ní nemluvme jen jako o blues. Protože jakkoli tento element v jeho projevu a hlavně cítění stojí na prvním místě, prostředky, které používá, absolutně neznají zábran. V podstatě odjakživa.
Přestože se album jmenuje Banjo a na tento nástroj je Otis Taylor velmi uznávanou a cenami obdařovanou veličinou, nástroj – v kontextu černé hudby – propaguje, kde může, zdaleka se nejedná o „banjistické album“. Taylor zde tento instrument bere do ruky jen ve čtyřech z celkem jedenácti písní, v ostatních dominuje elektrická či akustická kytara. Taylor vychází ve své hudbě z Hill Country blues, to je nesporné, a groovy, které dokáže nasadit, jsou někdy opravdu zabijácké. Styl ale infiltruje věcmi, které na Jihu vlastně nemají kromě jeho experimentů místo: hrou violoncell (ano, oproti minulosti tentokrát dokonce dvou), ba i prapodivnými zvuky syntezátorů. A všechno je to mimořádně uvěřitelné, a navíc sexy.