Až 14. října vystoupí v pražském Jazz Docku izraelský, v New Yorku už dávno žijící kytarista Oz Noy, nebude to poprvé. Viděli a slyšeli jsme ho nejen tam. Akorát od posledního setkání v dubnu 2015 proteklo Vltavou gigantické množství vody. A kdo ho mezitím nepřestal sledovat, a zná tedy řadu dalších alb, na kterých jsou mu vždycky více než podpůrnými partnery příslušníci absolutní jazz-rockové elity, hlady po Oz Noyovi naživo nepochybně šilhá.
Pro dosud nepolíbené pak následuje letmá procházka. Nikoli však po žluté cihlové cestě do země Oz, neboť kytaristovo hebrejské prvé jméno američtí žurnalisté s oblibou vráží do titulků narážkami na u nich notoricky známou pohádkovou knihu, nýbrž zkrátka po stopách dráhy jednoho z nejobdivovanějších a nejvzrušivějších dnešních mistrů jeho instrumentu, na který to s vydatnou pomocí suverénně ovládané soustavy četných krabiček střihá, aniž by mu znoj čili česky básnicko-archaicky pot na holé lbi vyvstával. Není-li ovšem v sále tuze znojno. Tedy parno. Což je další význam slova bohužel zapomenutého, ačkoli představivost úplně rozjitřujícího.
Rychlý zmar šilhání po paličkách
Nějakou dobu jsme uvyklí, že z Izraele pochází řada výtečných jazzových hudebnic a hudebníků, ale pokud jde o kytaru, vysloveně moderně ji ze známějších jmen ovládá snad jenom Gilad Hekselman. Oz se k ní dostal zhruba ve třinácti vlastně náhodou. Toužil být bubeníkem, jenže kamarád ho zavedl na svou hodinu kytary, a bylo ihned hotovo. „Netuším, jak to přišlo, že jsem od té chvíle už nepřestal. Prostě pořád hraju na kytaru. Taky ani nevím, kam mě to dodneška vlastně přivedlo. Spíš po každé desce přemýšlím, co s tím příště.“
V šestnácti si jako muzikant začal vydělávat, časem se propracoval mezi domácí jazzovou špičku a získal i lukrativní post v kapele nejpopulárnější televizní show. Ale když objevil Alana Holdswortha, Scotta Hendersona a Pata Methenyho, byl to šok: „Takhle chci hrát taky!“ Všichni učitelé ovšem tvrdili, že pokud míní brousit k elektrickému fusion jazzu, musí na to od píky. Poslechl, zavrtal se až k bebopu, pak si zamiloval Wese Montgomeryho a několik let hrál podle něho palcem pravačky. Ale dospíval v osmdesátkách a intenzivně vnímal i tehdejší pop music. Což, jak uvidíme, se později rovněž projevilo. Přitom se prohrabal deskami rockové historie, takže dřív nebo později nemohl nepropadnout Hendrixovi. A úplně pak Jimiho velkolepé blues-rockové reinkarnaci, Steviemu Ray Vaughanovi, jehož nahrávky fascinovavě studoval notu po notě. A zjistil, že aby zněl podobně, musí jako Vaughan napřed absorbovat i staré mistry. Především oba Kingy, „Bíbího“ s Albertem. Jakmile přešel od lubovky k „solid body“ Fender Stratocaster a začal blues i rock kombinovat s důkladným jazzovým vzděláním, všechno se jako by rozsvítilo. A přece jenom mu omezená izraelská scéna, jejíž hvězdy ostatně žijí a hrají víc v širém světě než doma, přestávala stačit.
Pak to docvakne
Takže ve čtyřiadvaceti, roku 1996, nezbylo než se přesunout tam, kde se toho v elektrickém páření jazzu, funku a blues dělo nejvíc. Čili do USA. A rovnou do New Yorku. Jednoduchá věc. Skočit rovnýma nohama do hluboké vody, však se uvidí. Zatím stačilo, že den po dni nasává zkušenosti v srdci nejskvělejší muziky světa, neochvějně cvičí, pracuje na sobě a pozvolna se seznamuje a jamuje s první ligou. Takže když točí debutové album Ha! (2005), už přijdou noví hudební kamarádi do studia ochotně, takovouhle perfektně vystavěnou a zařezávající muziku si hned tak s někým nezahudou. A že jde o veliká jména. Basisté Will Lee a James Genus, bubeníci Keith Carlock a Anton Fig, klávesista George Whitty. A na Downside Up, jednu z devíti vlastních kompozic (desátým trackem je osobitá úprava jazzového standardu Blue Monk, k jehož autorovi se pak Oz Noy vrací pořád dokola), se dostaví i slovutný kolega Mike Stern. Troškařina tedy ani omylem. Zato spousta skvěle vymyšlených, nakažlivých funkových a ostře sekaných groovů a bohatého užívání přehršle zvuků a efektů. Takže se pořád něco děje, až jde posluchači hlava kolem.
Následovaly také chvalozpěvy kritiků, protagonistovou zralostí a kreativitou mnohdy překvapených. Jeden z nich dokonce psal bombasticky: „Představte si Jeffa Becka a Johna Scofielda v kapele Jamese Browna. Pak vám to možná docvakne!“ A globální kytarový svět vítal čerstvě příchozího s otevřenou náručí, v níž ho, neustále kupředu kráčejícího, radostně hýčká do dnešních dnů.
Vyztužení pozice
Nažhavené olovo bylo třeba dále kout, a tak se následující rok objevilo CD Oz Live, výběr nahrávek čtyř večerů už z roku 2002 v newyorském klubu Bitter End. Vše v triu střídavých sestav, Carlock, Fig, Lee, Genus plus další basák Reggie Washington. Místy to hřmí skutečně impozantně. I když Oz Noy umí být i lyrický a vyvažuje divé jízdy klidnějšími melodickými pasážemi s volně se převalujícími harmoniemi. Z poslechu pak vyvstávala neodbytná chuť vidět Oz Noye s technicky gigantickými a hudebně inteligentními i citlivými spoluhráči „při práci“. Takže se zvýšila frekvence vystoupení, napřed hlavně v NYC, ale pak i mimo město. Svižně to podpořila další studiovka Fuzzy (2007), na které se vedle už jmenovaných vyskytují podobní instrumentální žolíci, bubeník Vinnie Colaiuta, basista Jimmy Johnson a Jim Beard za klávesami. Mezi původní novinky se vešla verze Princova nesmrtelného songu Sometimes It Snows In April, a zase Monk. Jednak neméně věčnou Evidence, ovšem jako od Marťana, a Oz Noyova EpistroFunk z monkovky Epistrophy vychází. V některých místech, například na Cosmic Background, je ještě znát, že Oz Noy trávil stovky hodin studiem Vaughanovy hry. Jen jeho odkaz zasazuje do málem heavy-funku, to by se Steviemu asi páčilo. Jinak se potvrzuje, co bylo patrné od počátku, že je Oz Noy zcela osobitý kytarista a skladatel, jehož bejglajty a určující groovy jsou jedinečné a originální, že vedle strhujících, vybudovaných a gradujících sól neustále experimentuje s mnohdy až vtipnými zvuky a barvami. A všechno u něho stojí na tak odsýpající a přitom autorem prokoumané rytmické sekci, až se oslnivému výsledku skoro nechce věřit.
