PENI CANDRA RINI: Wani

To tu ještě nebylo, dalo by se říct, jenomže bylo, jen jsme si toho třeba nevšimli a nejspíš nám také chybí větší zkušenosti s javánskou zpěvačkou gamelanu, které se splašili koně. Nebo něco na ten způsob. Na každý pád tahle hudba patří do povinné výbavy fanoušků experimentálních nadžánrových nezvyklostí, kdy si za slovo experiment dosaďte hlas s rozsahem od vysokého po ještě vyšší, emočně kmitající jako stínové divadlo, což mimochodem není úplně mimo, protože s ním na koncertech pracuje a vyrostla v něm. Rozdíl mezi ceněnými skladbami, které napsala a uvedla s Kronos Quartetem, spočívá pouze v nynějším důrazu na kytarový noise, baskytaru, frenetické bušení do bubnů, dublování gamelanu syntezátory, flétnu a vokál hostující Satomi Matzusaki od Deerhoof (jejich leader John Dieterich album natočené s instrumentální smetánkou z Brooklynu produkoval). Jinak se v hudbě Peni Rini slastně ztrácíte úplně podobně, ovšem na gamelanové orchestry při všem tom post-rockovém, jazzovém a prapodivném improvizačním rauši a klikatých melodiích moc nemyslíte. To dá rozum, a není jisté, jestli to skladatelka, docentka a držitelka javánského šlechtického titulu na první dobrou očekává; a stejně tak naše vědomosti o umění a roli tradičních zpěvaček gamelanu. Takže to názorně předvádí ve skladbě Sok Ada-Ada, pojmenované po vokálním intermezzu ve stínovém divadle, navozující dramatické napětí před následujícím dějem třeba bitvou. Tady do ní postupně ještě vtahuje zvyšující se rytmus gamelanu a Peni Rini pak připomíná operní pěvkyni po minimálně patnácti redbullech, jinak by asi „meditaci uprostřed chaosu o kráse bílého lotosu na jezeře“ nedala. Omlouváme se, na tuhle hudbu papír opravdu nestačí. A na osmiminutovou Beringin Kurung už vůbec ne: pojednává o stromu sloužícím v koloniální éře jako šibenice, později jako místo schůzek prostitutek, a v oblibě ho měl také indonéský diktátor Suharto, takže lyrické pasáže střídá kytarový hard core se zvukem motorových pil. Fantastické album.