Vznik tohoto seriálu, jak řečeno v jeho úvodu, byl podnícen faktem, že si letos jazzový svět připomíná nedožitou stovku dvou vokálních absolutních es, Dinah Washingtonové a Sarah Vaughanové. Na tu první teprve dojde, druhou, narozenou 27. března 1924, se budeme zabývat tentokrát.
Třeba předeslat, že Sarah Vaughanová je u nás určitě méně známá než o něco starší kolegyně Ella Fitzgeraldová, jejíž jméno v Československu silně rezonovalo hlavně v 60. letech, kdy se už jazz konečně „směl“. A Ellinou velkou obdivovatelkou byla tehdejší svítivá hvězda divadla Semafor, pěveckým naturelem jí příbuzná, kterou zase ctil nejjazzovější český spisovatel Josef Škvorecký, což poeticky vyjádřil ve výmluvně nazvané Ódě na Evu Fitzpilarovou. A Ellinu místní slávu také podpíraly četné dojemné, ale i škádlivé duety s Louisem Armstrongem. Když na sklonku dekády přijela do Prahy, byla to velká sláva v podobě dvou vyprodaných koncertů ve velkém sále Lucerny. Devět let po ní, na podzim 1978, tamtéž vystoupila ovšem i Sarah Vaughanová. Byť – myslím aspoň – pouze jedenkrát. A v publiku opět seděly snad veškeré české jazzové zpěvačky; Sarah samozřejmě také dávno znaly. Stejně jako rovněž přítomný Laco Deczi, neboť s Vaughanovou druhdy spolupracoval jeho prvý a jistě dodnes neopuštěný trumpetový idol Clifford Brown. Ale nepředbíhejme…
Rázem mezi polobohy
O vstupu teprve osmnáctileté vokalistky mezi muzikantskou elitu existují dvě verze. Vycházející však ze skutečnosti, že ve středu 21. října roku 1942 soutěžila s dalšími mladými talenty v legendárním harlemském Apollo Theatre a interpretací Billie Holidayovou proslavené balady Body and Soul za doprovodu kapely renomovaného trumpetisty Cootieho Williamse nadchla porotu a vyhrála. Tehdejší moderátor večera Raplh Cooper byl fascinován nejen technicky vybroušeným projevem, bezchybným zralým hlasem, ale také tím, jak obsahově nelehký vztahový text pojímá s takovou přesvědčivostí pouhá teenagerka: „Kdybyste zavřeli oči, byli byste si jisti, že je jí kolem čtyřiceti. A sakra ví, co je život.“
Což ale asi moc nevěděla. Šlo o ukázněnou slečnu z bohabojné rodiny, jíž se dostalo hudební průpravy (oba rodiče muziku bokem provozovali), kterou pak vybrušovala zpěvem za varhanami v kostelním sboru rodného Newarku ve státě New Jersey. Čili žádné zkušenosti pouliční holky, jimiž prošly jak mnohé bluesové vokalistky dvacátých let, tak Holidayová, a dokonce i Fitzgeraldka. Život je občas holt drsnej. Ale jí se to zaplaťbůh vyhnulo.
Vítězka okouzlila také etablovaného zpěváka Billyho Eckstinea, který ji ihned navrhl připojit se k bandu pianisty Earla Hinese. Ten ovšem zas tvrdil, že si ji přivedl sám. Buď jak buď, Vaughanová prestižní angažmá přijala, včetně úvazku případně zaskakující pianistky. A už za tři neděle zpívala v témže sále před – to jsou věci – Fitzgeraldovou.
Když se pak zanedlouho Eckstine osamostatnil a dal dohromady vlastní orchestr, zůstala s ním, a tím pádem se ocitla ve snové společnosti, protože u B., jak kapelníkovi muzikanti říkali, seděli v trumpetové sekci Clark Terry, Fats Navarro a Dizzy Gillespie a v saxofonové Gene Ammons, Dexter Gordon, a dokonce sám Charlie ´Bird´ Parker! A bubnoval Art Blakey! Později tu prošel hudebnickým křtem i začínající Miles Davis, který ve svých pamětech vychvaluje Eckstineův skoro dvacetičlenný big band do nebes. Včetně Vaughanové: „Sarah zněla jako Bird s Dizzym a ty dva zahráli úplně všechno! Prostě na ní koukali, jako by byla další dechař. Zpívala třeba You Are My First Love a Bird sóloval. Každýmu bych přál slyšet ten nářez!“
A to byl přitom elegán Eckstine v podstatě popovou hvězdou. Neboť swing letěl, i když se už v něm objevovaly prvky revolučního be-bopu, který se měl zanedlouho vřítit do newyorských klubů jako lítá saň. A Sarah byla nejen u toho, nýbrž přímou součástí historického zlomu.
Což jí ale zároveň v mladších letech nebránilo také často vstupovat na půdu popu. Některá vydavatelství, u nichž působila, například koncem čtvrté dekády Musiccraft a později velká Columbia, automaticky očekávala, že budou její nahrávky bodovat na hitparádě. Což se do jisté míry i dělo. A když přišla roku 1953 ke značce Mercury, natáčela popové snímky pro ni a u dceřiného labelu EmArcy čistý jazz.
Hlas jako koňak
