Zatímco doposud jsme v seriálu zůstávali na severoamerické půdě, kde už dlouho žijí a působí Brazilka Luciana Souza a Beninčan Lionel Loueke, o kterých tu také byla řeč, ve čtvrtém díle poprvé zamíříme přes Atlantik. Aspoň tak zpola.
Mick Jagger na koncertech The Rolling Stones „uvádívá“ dylanovku Like A Rolling Stone přibližně slovy: „A teď song, kterej pro nás všechny napsal nobelista!“ To by ovšem mohla říct taky jistá Stacey Kentová. S tím ale, že řada písní s texty nositele Nobelovy ceny za literaturu Kazua Ishigura (dostal jí mimochodem rok po Dylanovi, tedy 2017) vznikla přímo pro ni! Dokonce v podstatě na míru! A na rozdíl od četného mrmlání, jak mohl takové mety dosáhnout pouhý písničkář, nebylo při výběru Ishigura námitek – jde o prozaika, jehož romány Soumrak dne (zfilmovaný s Anthonym Hopkinsem v hlavní roli; osm oscarových nominací), Neopouštěj mě nebo Neutěšenci se počítají mezi vrcholná díla posledních čtyř dekád. Ale jak vidno, radujícího se i ze psaní půvabných textů jazzové zpěvačce. Dnes už nesporně kamarádce. Neskákejme však doprostřed nevšedního příběhu.
Když ne z očí do očí
Stacey se narodila roku 1965 v ani ne dvacetitisícovém South Orange (stát New Jersey) coby třetí dítě ze čtyř. Matka prý byla celkem obstojná pianistka zvládající Mozarta i Ravela a vážná muzika, včetně oper, zněla doma z desek často. Zatímco brácha ulítával na Hendrixovi a sestry poslouchaly Simona s Garfunkelem nebo Carole Kingovou. A všichni společně zpívali. Zvídavá Stacey pak co chvíli běhala od televize ke klavíru a snažila se vyťukat melodie hlavních témat filmů nebo znělek k seriálům. A když si chtěla s mládencem odvedle zanotovat populární písničky při jeho kytaře a on neznal příslušné akordy, předzpěvovala mu neomylně základní tóny, až to dali dohromady. A kluk udiveně vrtěl hlavou.
Čímž však výčet juvenilních projevů hudebního nadání budoucí vzývané divy více méně končí. V duchu sice snila o tom, že se stane zpěvačkou, jenomže to se jevilo seriózní rodině profesorky angličtiny a architekta jako větroplašské povolání, a od Stacey se očekávala akademická dráha. Když si kvůli takové představě budoucnosti netroufla vzepřít se rodičům jaksi z očí do očí, provedla to, jakmile jim byla na chvíli z očí. Po absolutoriu studia srovnávací literatury při prázdninovém výletě do Evropy roku devadesát. Kde se přihlásila na hudební postgraduální kurz jedné londýnské školy. A tam potkala také s muzikou zatím spíš koketujícího anglického saxofonistu Jima Tomlinsona. Takřka okamžitě jeden pro druhého „padli“, jak by řekla Škvoreckého Blběnka, a Stacey se už domů prostě nevrátila! Tedy s výjimkou pozdějších krátkých návštěv na Den díkůvzdání a podobně. Svatbu měli s Jimem zhruba rok od seznámení a další dekády trávili budováním společné kariéry na britské scéně, ke které také Kentová v mnohých očích nadále patří a sama se k ní do značné míry počítá. I když se dvojice před několika lety mohla plácnout přes kapsy a pořídit si dům pod Skalistými horami nedaleko coloradského Denveru.
V Mistrově osmičce
Tomlinson z křehké, inteligentní a vzdělané dívky nemusel talent nijak dobývat, stačilo jen nechat ji nadechnout. Už za pár měsíců zpívala v londýnských klubech, sice coby prvé číslo programu, nicméně opakovaně angažovaná provozovateli. Registrujícími, jak pozorně publikum naslouchá jejímu subtilnímu a oduševnělému projevu songů z nekonečné zásoby amerických standardů, které harmonickým bohatstvím, silnými melodiemi a vynalézavými texty učarovaly jak Kentové, tak Tomlinsonovi, hráčsky zhlédnutému ve stylu tenor saxofonisty Stana Getze z legendárního alba s brazilskou dvojicí João a Astrud Gilbertovi. K němuž přivedl i Stacey, a ta od té doby nahrála množství bossanov i samb, a v témže duchu jí Jim pár songů napsal. Časem se totiž z něho vyklubal solidní a vkusný autor i aranžér.
Stacey si vedle vystupování s malou Jimovou skupinou navíc vydělávala jako sólistka swingového orchestru, pravidelně hrajícího v londýnském luxusním hotelu Ritz. A proto zpívá v plesové scéně filmu Richard III. (1995) s Ianem McKellenem v titulní roli (ano, Gandalf tentokrát coby fakt hnusák), stylizovaném do 30. let s veškerými znaky fašistické diktatury. To už měla v kapse kontrakt s labelem Candid a počínaje alby Close Your Eyes (1997) a Love Is…The Tender Trap (1999) se dlouhou dobu držela takřka výhradně osvědčených standardů. Podle všeho moudře, neboť její osobitá interpretace zaujala jak kritiku („…velmi přitažlivý hlas a projev plný radosti, nadšení i jemné kreativity…“), tak příštího nobelistu.
Toho totiž oslovila redakce oblíbeného rozhlasového pořadu BBC Desert Island Discs (vysílá se, prosím pěkně, už od druhé světové války!), a on se do osmičky desek „na pustý ostrov“ rozhodl zařadit i píseň s některou jazzovou velikánkou, Holidayovou nebo Fitzgeraldovou. Čili standard. Pak si ale řekl, že bude lepší sáhnout po někom, kdo k takovému repertoáru přistupuje jinak a nově. A vzpomněl si na dívku, jejíž koncert před časem absolvoval, a velmi se mu líbila. Takže když nic netušící Kentová s Tomlinsonem měli jednoho krásného únorového dne léta Páně 2002 zrovna puštěné rádio a uslyšeli vedle Cohena, Mitchellové nebo Dylana (Trying To Get To Heaven) v Ishigurově výběru náhle gershwinovku They Can’t Take That Away From Me z jejich alba Let Yourself Go (2000), zůstali paf. Zvlášť pak ona, pro níž bylo střetnutí s Ishigurovými romány ohromující a měla dojem, že jí autor mluví z duše.
Cesta k emocionálnímu jádr
