To je pořád řečí o genderovém vyvažování, a zatím je to v tomto seriálu 7:1 pro ženy. Jediný mužský zástupce byl Lionel Loueke, který sice pěkně brouká, vokalízuje a unisonuje se svými kytarovými běhy, ale do písní s texty se – aspoň prozatím – v podstatě nepouští. Takže je zpěvákem tak trochu napůl. Pane jo, 7:1/2, to je na pováženou. Ale logicky, zpěvaček je především v jazzu odjakživa nepoměrně víc. Původně samozřejmě, aby bylo při hudebních produkcích na co koukat. Bez ohledu na to tentokrát skóre trochu upravíme dvěma pány rozdílného věku, původu i barvy pleti.
DAVID LINX
Když se řekne belgická hudba, jako první určitě naskočí jméno Jacquesa Brela, který ale na rodnou zemi a její obyvatele hleděl značně skepticky a z pro něho trapné a provinční Belgie odešel ještě coby neznámý mladík do Francie. Ta ho také považuje za svého. Jako je tomu i u největší persony gypsy jazzu Djanga Reinhardta, o jehož belgickém původu skoro ani nikdo neví. A další tamní jazzmani? Samozřejmě virtuos na chromatickou foukací harmoniku (i kytarista) Jean „Toots“ Thielemans, ten pronikl do naprosté americké elity. Pak ještě kytarista Philip Catherine, druhdy hrávající dueta s Larrym Coryellem, dále saxofonista Steve Houben a ovšem pianista a skladatel Franćy Boland, který od 60. do 80. let vedl výtečný mezinárodní big band společně se slavným americkým bubeníkem Kennym Clarkem. Tím to sice víceméně hasne, ale že se dříve či později v důsledku rozvinuté jazzové pedagogiky na celém kontinentu objeví nějací pozoruhodní příslušníci mladé belgické generace, se dá předpokládat. Tak trochu jim vyšlapává cestičku David Linx (ročník 1965), mimořádný vokalista, vedle Němce Thea Bleckmana a Brita Iana Shawa další evropská osobnost v této kategorii.
Silné zázemí a třeba se uzpívat
Linx je ovšem internacionálně znějící umělecký pseudonym, narodil se jako David Gistelinck a jeho otec byl jazzový trumpetista a skladatel, takže hoch s touhle muzikou doslova vyrůstal. Nejprve ale hrál na bicí a leccos odkoukal od už zmíněného Kennyho Clarka, který byl například v prvé sestavě Modern Jazz Quartetu, a za zlatých i prokletých bebopových časů hrával snad se všemi. Včetně celkem dlouho i Milese Davise a Clarka, který se od poloviny páté dekády usadil v Evropě.
Linx asi bubnoval poměrně obstojně, když jeden čas doprovázel pěveckého jazzového průkopníka Marka Murphyho, který ho takříkajíc obrátil na vokální víru. K níž ovšem inklinoval od útlého mládí a kupříkladu trávil hodiny zpíváním s deskami Elly Fitzgeraldové (prý hlavně s živými nahrávkami). Jenže kariéra bílého mužského jazzového vokalisty se zdála dost utopická a odvahu mu k ní dodal až Murphy. I potom Linx často narážel na předsudky i nepochopení, když se navíc snažil hledat nové cesty. „Měl jsem pocit, že je všechno proti mně. Byl jsem neafroamerický evropský zpěvák, který nedělá standardní repertoár. Mohl bych se uzpívat a stejně jsem byl neviditelný.“
Ale neuhnul a dál psal vlastní skladby, které ovšem, jak říká, nebyly popřením tradice, dokonce by bez ní těžko vznikaly. Ale zněly jinak a on také chtěl, aby k nim i jeho spoluhráči přistupovali netradičně. Cosi jako válku s publikem i kritikou vedl téměř deset roků, než se o něm začalo hovořit s jistým respektem coby o představiteli svébytného evropského jazzu.
Což by ovšem mohlo být zavádějící, a kdo Linxe uslyší poprvé, nebude se mu zdát, že jde o něco diametrálně odlišného od muziky, jakou provozují jeho američtí kolegové. Ale například na rozdíl od jen o rok mladšího Kurta Ellinga nerozvíjel dráhu skrze klasický jazzový repertoár. Jakkoli k němu Elling už od prvých alb přistupoval vždy kreativně.
Pianista, spisovatel a big band
Důležité bylo setkání s holandským pianistou Diedrikem Wisselsem, absolventem Berklee College Of Music, který Linxovi porozuměl, a ten s jeho triem nahrál od roku 1992 devět alb, na nichž se styl svéhlavého zpěváka postupně tříbil. A to i v psaní textů. K čemuž ho zase inspiroval rovněž v Evropě usazený slavný americký literát i lidsko-právní aktivista James Baldwin. V jeho provensálském sídle byl Linx jeden čas jako doma. Častým hostem býval i Linxův mentor Kenny Clark. A když měl na kontinentu dva tři dny volna, přijíždíval Miles Davis. Baldwin měl totiž k jazzu a jazzovým hudebníkům blízký vztah, jak plyne i z některých jeho románů (například Jiná země, česky 1988). Linx se k přátelství se spisovatelem (Baldwin zemřel roku 1987) také později několikrát ve své tvorbě vrátil. A na albu duetů Be My Guest (2021) slyšíme hlas Baldwinova příbuzného Trevora.
Dalším rozhodujícím momentem pak byla spolupráce s Brussels Jazz Orchestra, založeným saxofonistou a skladatelem Frankem Vaganéem. Na albu Changing Faces (2007), na němž zpívají také Ivan Lins a Maria João, má Linx dominantní roli. Skvělá je jeho verze Black Crow Joni Mitchellové, ale ještě výrazněji a ohromně dynamicky působí úvodní Deep Night. Což je ovšem paradoxně standard z konce 20. let! Ale přece jen ne moc profláklý. I když ho ještě s orchestrem Harryho Jamese nahrál kdysi Sinatra. V Linxově podání byste ovšem stáří songu nehádali, zní naopak zcela současně a vzrušivě.
Doširoka
