Když tenhle seriál vloni začínal, hned v prvém díle se částečně jednalo o upozornění, že k nám v rychlém sledu přijíždí hned několik současných vokalistek, Samara Joy, Gretchen Parlato a Nicole Zuraitis, plus úžasně zpívající kytarista Lionel Loueke. Všichni ověšeni Grammy a četnými nominacemi na ně.
Rok se s rokem sešel a situace se v podstatě opakuje. Neboť v rámci JazzFestBrno vystoupí, tamtéž už podruhé, 16. března v Sono Centru Dianne Reeves. Mimořádná zpěvačka, považovaná zkraje za dědičku Sarah Vaughanové. Čili spoluinspirátorky seriálu, odstartovaného v roce její nedožité stovky, a rovněž tak nezapomenutelné a stále inspirativní Dinah Washingtonové. A na úvod však třeba poznamenat, že Dianne Reevesová šla nakonec jinou, a vysloveně vlastní cestou. I když Sarah Vaughanovou nepřestala nikdy uctívat, a dokonce jí věnovala celé album. Ale poznamenaly ji i další velké předchůdkyně.
Týden s Betty a Elliny lodičky
„Na střední škole jsme měli opravdu skvělý jazzový program, ve kterém ale byli žádaní hlavně instrumentalisté. Nakonec jsem se tam přece jenom dostala, když mě oslovil šéf bigbandu, který psal výborná aranžmá a zeptal se, co bych chtěla zpívat. Byla jsem tenkrát zasažená Sarah Vaughanovou. Její nahrávky s trumpetistou Cliffordem Brownem jsem poslouchala pořád dokola. Mám dost velký rozsah hlasu, podobný jako ona. A dokud jsem nepoznala Sarah, nevěděla jsem, co s ním. To ona mě naučila používat ho takovým vlastně uměleckým způsobem. A také jsem kvůli ní a Brownovi začala víc vnímat instrumentalisty, jejich zvuk, přístup, tón i temperament. Moje zamilovaná píseň pak byla What Are You Doing the Rest of Your Life, kterou Vaughanová nahrála s autorem hudby Michelem Legrandem. Její hlas tam šel jakoby do nekonečna, každá barva, každá nota – ten rozsah byl nádherný a široký. Naučila jsem se tenhle song do posledního detailu a zpívávala ho pak s tím školním bigbandem. Pokaždé úplně stejně. Na tom jsem si dávala záležet, aby to bylo co nejvěrnější Vaughanové. Až mi jednou strýček Charles Burrell, klasický hudebník, hrával na kontrabas celý život v symfonických orchestrech, ale byl i skvělý jazzový hráč, povídá: ,Víš, holka, tohle je podle mýho jedna ze dvou tří, nebo dokonce čtyř verzí, které Washingtonová hned za sebou ve studiu nahrála. A jsem si jistý, že každá byla hodně jiná. Ona se podruhé neopakovala. Najdi si svůj vlastní způsob, jak tu píseň zazpívat.‘ A to byl začátek snažení najít svůj vlastní hlas a styl.“
Jinými slovy, období kopírování Vaughanové skončilo. Ale přišla příhoda, kdy Dianne v rodném Denveru zaskakovala ve větší show, kde měla být, a v prvém večeru ze tří také byla Ella Fitzgeraldová. Jenomže se jí udělalo nevolno z tamní nadmořské výšky, a protože by se bez kapelou a sborem nazkoušených songů struktura večera nabourala, teprve studentka Dianne souhlasila, že po Elle pár písní z dílny The Beatles ve swingové úpravě provede. Před vystoupením ji pak v šatně překvapilo, že tam ještě zůstala veškerá Ellina garderoba. Napůl z legrace vklouzla do jejích světlemodrých lodiček, a nakonec si je nechala na nohou i během vystoupení!
Ani v tomhle případě však nezafungovalo rčení „obout si něčí boty“, a tedy kráčet v jeho stopách. Ellu milovala předtím i potom, ale novou „Fitzgeraldkou“ se nestala.
Stejně jako nenapodobovala další zásadní postavu, Betty Carterovou. I když ta na ni měla silný vliv. „Byla jako zjevení. Celý týden jsem na ni chodila do losangeleského klubu Hop Sing’s, bylo to velkolepé. Betty dovedla od prvého tónu úplně pohltit publikum. Především specifickým, hypnotickým vnímáním času v hudbě. Poslouchat a sledovat Betty bylo jako spatřit záblesk něčeho, o čem zatím jenom tušíte. Jiskru, která mi zásadně změnila život. Jako by říkala: Dělej to, co máš v srdci, co je autenticky tvoje.“
Teta Kay, muzikantská famílie a paní učitelka Williamsová
Otec, který se částečně živil jako zpěvák, zemřel, když byly Dianne tři roky. Vyrůstala s matkou a její širokou muzikantskou rodinou, v níž měla prim teta Kay, pianistka a vokalistka, která holčičku učila songy předválečných bluesových královen Ma Raineyové a Bessie Smithové. Tudíž s texty eroticky značně dráždivými. Čemuž ovšem Dianne nemohla rozumět a jen se divila, proč se všichni mohou potrhat smíchy, když ty písně zpívá a hopsá při tom. Jako když vzpomíná chůva Julie Kapuletové, jak její nebožtík manžel, zvedající ze země holčičku právě upadlou na nos, vždycky říkal: „Až budeš velká a zmoudříš, budeš padat naznak.“ A Julinka pokaždé odvětila: „Tak jo.“ I v katolické rodině Dianne šlo o nevinnou zábavu a ona vyrůstala velmi spořádaně. Dokonce jí prý smysl těch dvojsmyslů došel až někdy po dvacítce.
Také úspěšně absolvovala střední školu, kde ji učitelka hudby paní Williamsová zároveň hodiny vykládala o poezii a vedla ji ke vnímání slov, významů textů písní, a tedy k soustředěnému výrazu. To se pak jistě hodilo i během pobytu na coloradské univerzitě, kde se slečna Reevesová věnovala klasickému zpěvu. Zřejmě ale nikoli s úmyslem usadit se v operních domech, brala to jako užitečnou průpravu k jiné dráze. A po nějakém čase už tam byla jako na trní. Takže když ji zavolali zpěvák nadžánrové veleslavné skupiny Earth, Wind and Fire Philip Bailey a další dva členové pocházející z Denveru, jestli by jim v Los Angeles nechtěla muzikální dívka pomáhat s organizací, dlouho nad tím neváhala.
Příbuzný tentokrát velkokapacitní
Ve „Městě andělů“ ale mínila vedle úředničiny a zvedání telefonů i zpívat. Jednoho dne zvládla takřka od boku úplně nový a dost těžký materiál napsaný pro Floru Purimovou, a začala si věřit. I dostávat nabídky k vystoupením. Dokonce po boku instrumentálních veličin, jakou byl tenor saxofonista Stanley Turrentine, známý mimo jiné sérií blues prodchnutých desek s varhaníkem Jimmym Smithem. A přišlo přirozené propojení s vrstevníky. Vynikal mezi nimi pianista a aranžér Billy Childs, se kterým se potkává pracovně doposud, a on byl také později producentem některých Dianniných nahrávek. Čehož se ovšem především hned na prahu její kariéry ujal o deset roků starší bratranec George Duke, fantastický hráč na klávesové nástroje, plodný skladatel, instrumentátor a lídr několika významných jazz-rockových uskupení (například s basistou Stanleym Clarkem). Tomu předcházely roky v kapele altkaře Juliana Cannoballa Adderleyho (George tam nahradil Joea Zawinula) a souběžně i extra ještě delší angažmá u Mothers Of Invention a Franka Zappy vůbec. S ním odehrál nepočítaně koncertů a natočil víc než deset skvělých alb ze Zappova nejzářivějšího období: od Chunga’s Revenge (1970) až po Sleep Dirt (1979). Duke (zemřel roku 2013), spolupracoval ovšem i s řadou lidí v popové branži a mimochodem byl uměleckým šéfem obrovského koncertu pro čerstvě z vězení propuštěného Nelsona Mandelu roku 1988 na wembleyském stadionu.
