Album Tres Golpes je prý hrozně divné. Ale no tak, řeknete si. No tak. Jenomže poznání roste s odstupem, takže zanedlouho se dostaví ochota to vnímat zhruba stejně, nicméně za každou cenu chcete vědět proč. Tím spíš, že ho produkoval Raül Refree a jméno flamenkového zpěváka Tomáse de Perratea vám nic neříká.
Jde o syna Perratea de Utrera, vnuka Manuela Torrea, synovce Maríe la Perratea a bratrance El Lebrijana. Zkrátka potomka cikánské flamenkové aristokracie z Andalusie.
Zdálo by se, že vyrůstat v městečku Utrera, významném centru andaluského flamenka ležícím nedaleko Seville, notabene v takové rodině, máte s hudební budoucností vystaráno: ať už jako amatér, nebo profesionál. Ne tak Perrate: do třiceti let veřejně nezpíval, dokonce ani doma před otcem, od roku 1972 ochrnutým po mrtvici, a než o dvacet let později legendární zpěvák zemřel, učil se s ním hrát na kytaru a společně poslouchali rock, klasiku a hodně jazzu; tehdy prý také získal závislost na Tomu Waitsovi. To neznamená, že by Tomás Fernández Soto, jak se jinak jmenuje, nebyl „slavný“: s manželkou dlouho vedli módní kadeřnický salon, a dveře se u nich netrhly. První album ovšem vydal až v roce 2005. Proč tak pozdě? „Nerad zůstávám pozadu, ale také nerad spěchám. Svou kariéru beru jako formu sebepoznávání,“ vysvětlil Perrate.
Pustil se do koncertování, zvali ho na přednášky, kde, i s ohledem na původ, vyprávěl o flamenku nejen jako o hudební formě, ale jako o stylu života, do něhož se narodil, protože, jak o sobě andaluští cikáni rádi tvrdí, oni nehrají flamenco, oni jsou flamenkem. Tím pádem mají neskonalou zásluhu na tom, že ho ani náhodou nelze považovat za andaluskou tradiční hudbu, a už vůbec ne za španělskou. Paradoxně k tomu nemuselo vůbec dojít: než cikány v roce 1783 Karel III. zvláštním dekretem uvedl mezi právoplatné občany, patřili mezi opovrhovanou lidskou spodinu a čelili drastickým pokusům o vyhlazení. Všechny emoce, které v nejsyrovějším cikánském stylu zpěvu cante jondo slyšíme, nejsou proto ničím jiným než potřebou vložit do písní příběh zahrnující kruté pronásledování. Přiřknout jim výhradní nárok na flamenco nelze, do jeho vývoje promlouvali i jiní, bez nich by však nezískalo svoji podobu, a tuhle skutečnost nikdy nikdo nezpochybnil. Umělecká forma zahrnující vedle zpěvu také kytarovou hudbu a tanec prošla složitým vývojem, který tu nebudeme připomínat, vrátíme-li se ovšem k Perratemu, poslouží nám za vzor přerodu výsostně tradičního zpěváka v originálního zastánce nuevo flamenco.
Zlom u něho nastal během spolupráce se slavným tanečníkem Israelem Galvánem: to on ho naučil přizpůsobovat flamenco realitě doby a nezapomínat, že k závratnému skoku vpřed je třeba nabrat sílu z minulosti. A Perratea vždy fascinoval zlatý věk Španělska vrcholící barokem a tehdejší populární hudební repertoár: folía, fandango, zarabanda, chacona. Zajímal se také o objevení Ameriky a s tím spojenou otrokářskou éru. Nikoho proto nepřekvapilo, když o sobě začal později s nadsázkou tvrdit, že se cítí jako Afričan.
