Peter, Paul, Mary a Praha aneb dobře utajené finále

Když jsem v roce 2008 dělal pro UNI trochu nečekaný, ale o to příjemnější, rozhovor s Peterem Yarrowem  z legendárního folkového tria Peter, Paul And Mary, vyprávěl mi ten čerstvý sedmdesátník, že by se rád co nejdřív do Prahy vrátil i se zbytkem kapely, to jest s Paulem Stookeym a Mary Traversovou.
Plán, nad nímž by bezesporu zaplesal každý, kdo vyrostl na dnes už klasických nahrávkách písní Blowin’ In The Wind, 500 Miles a Leaving On A Jet Plane, bohužel nevyšel.
Mary, která v té době už několikátým rokem bojovala s leukémií, se sice podle Peterových slov začala cítit mnohem lépe, 16. září 2009 však veřejnost pochopila, že s jednou z nejúspěšnějších hudebních skupin v dějinách americké pop music (všimněte si, že neříkám v dějinách amerického folku) je navždy ámen. Někdejší blonďatá kráska, jejíž trochu zastřený a přitom v dobrém smyslu pronikavý hlas obohacoval dvojzpěvy zpívajících kytaristů Petera a Paula (ve skutečnosti Noela) o tutéž nedefi novatelnou ingredienci jako Garfunkelovo andělské zvonění Simonovy hořce krásné balady, odešla kamsi, kde jí to platinové mikádo zase rychle dorostlo a kdysi tak mocný zpěv zazněl neztenčenou silou.
Peter, Paul And Mary už tedy do Prahy nikdy nepřijedou. Svůj záměr však v jistém smyslu přece jen uskutečnili. Asi bych se o tom nikdy nedozvěděl, kdybych náhodou nezabloudil na Amazon a tam na mě ta deska doslova nevypadla. Než bych čekal, až ji do tuzemských music shopů doručí čeští distributoři, proslulí svým bezkonkurenčním rozhledem, vkusem a ochotou, to bych si radši koupil brusle a objel Nusle, jak říkal Jan Werich. Proto jsem si ji (samozřejmě, že levněji) zakoupil přes internet a teď vás s ní, i když s téměř ročním zpožděním, hodlám alespoň zběžně seznámit.
Ptáte se, jaký dobrý důvod mě nutí popisovat dvojstranu v časopise pro fajnšmekry vyprávěním o hvězdách, jejichž éra dávno minula a které už možná neměly nic dalšího vydávat? (Protože ruku na srdce, hudebně nejde o žádný zázrak – prostě klasická nostalgická tečka umělců za zenitem.) Ten důvod je jednoduchý. Snad postačí, když řeknu, že poslední album tria, které protlačilo Boba Dylana do hitparád a stalo se jedním ze symbolů šedesátých let, nese název THE PRAGUE SESSIONS a bylo natočeno ve spolupráci s Českým národním symfonickým orchestrem.

TEČKA S OTAZNÍKEM

Nejprve mé srdce zaplesalo a napadlo mě, že to ti tři doopravdy stihli. Navštívili matku měst a v utajení zde završili svou čtyřicetiletou kariéru nenáročnou sbírkou největších hitů v úpravách pro „les smyčců“. Pak mi ale rychle došlo, že CD vzniklo tzv. korespondenčně. PPM zkrátka poslali do Čech nahrávky z koncertů, které absolvovali v 80. a 90. letech, a spolu s nimi hudebníkům doručili partitury skladatele a dirigenta Roberta DeCormiera, jenž zaranžoval lety prověřené kusy ve stylu „Royal Philharmonic Orchestra plays Queen“. OK, zní to hrozně, ale pokud si ty prostinké aranže odmyslíme, zůstane nám pořád ještě docela poctivá muzika, byť notně poznamenaná pokročilým věkem všech zúčastněných. Peter, Paul a Mary snad patřili do starého železa už před dvěma třemi dekádami, jenže s folkovými muzikanty je to jako s ježděním na kole – schopnost zabrnkat na ten správný nerv se u nich přece nikdy úplně neztratí. U vědomí odchodu Mary Traversové ještě před dokončením alba navíc písničky na něm obsažené dostávají jiný smysl – je to takové „made in heaven“ pro fanoušky, ať si kritici říkají, co chtějí. Rovněž bych chtěl podotknout, že fenomén PPM není radno podceňovat. Bývalí chráněnci prohnaného Alberta Grossmana kdysi zaopatřili milionovým singlem Blowin’ In The Wind na mnoho let dopředu jak svého manažera, tak autora skladby Boba Dylana. Jejich prvního, eponymního alba se prodaly dva miliony a písně z té desky (Lemon Tree, If I Had A Hammer, Where Have All The Flowers Gone?) si můžete bez sebemenšího uzardění pouštět dodnes. A kdyby snad někomu ona nápadně „vystajlovaná“ trojice (ne náhodou považovaná za první uměle, tj. producentem vytvořenou skupinu) připadala trochu moc při zdi, račte si vyhledat pozoruhodnou kauzu sexuálního obtěžování, neřkuli znásilnění, kterého se měl Peter Yarrow – ano, ten sympatický strejda se spoustou řečí o lásce a míru – dopustit v roce 1970.
Abychom se však vrátili k CD The Prague Sessions: Nechci mu dělat advokáta a tvrdit, že jde o stejnou bombu, jako když bluesový fanda Gene Deitch našel ve sklepě svého pražského příbytku pásek, na nějž před čtyřiceti lety nahrál neznámého pobudu jménem John Lee Hooker, kterak svému hostiteli oplácí večeři domácím koncertem pro akustickou kytaru. Ne, taková senzace to rozhodně není. Ale pro mě osobně je velkým důvodem k zamyšlení, proč se nesporné legendy amerického písničkářství rozhodly se svým nenápadným fi nále spojit jméno Praha (řekl bych, že o levné pracovní síly tentokrát nešlo, aspoň ne v první řadě) a především – jak se jim za to jejich Pražané odvděčili. Nejenže je album ani rok po vydání nezajímá, ale nebýt všetečných a rozhazovačných hudebních novinářů, zůstalo by jim možná utajené navždy.