Úvodem musím předeslat, že jsem se setkal s muzikantem, jehož si ze všech tuzemských, které jsem kdy viděl a slyšel, cením nejvíce. Poprvé jsem ho zaregistroval v Souboru Tradičního popu (dále jen STP), podruhé v Kokrmentu a dodnes jsou to mé nejoblíbenější kapely osmdesátých let. Excentrický zpěvák a kytarista se dále prezentoval i v naší nejproslulejší „noise“ psychedeiické underpartě – Michaelʼs Uncle, natočil s nimi desku – The End Of Dark Psychedelia – a objel kus Evropy. V letošním roce by měla vyjít i prvá deska de facto již neexistujícího, temně hymnického Kokrmentu a dále i vzpomínka na STP, kapelu dobrého vkusu a uvolněných, citově procítěných popových písniček. Petra Stanka sleduji již osm let a nepovažuji to za promarněný čas. Cítím se s ním totiž generačně spřízněn.
Tak nám Majklův strýček, zřejmě již definitivně, skončil?
No, skončil, no. Tedy, alespoň, co se mne týče, tak já jsem s nimi skončil. Od loňského jara už nehrajeme, ale ještě se to nějak neprovalilo.
Oni budou pokračovat bez tebe, nebo…
Mám obavy, že toho nebudou schopni.
To jsi tak nenahraditelnej?
Ne, to si nemyslím, ale mám takovou zkušenost. Vím, jak na tom jsou. Když jsem se vykašlal na to domlouvat zkoušky, tak se prostě přestalo zkoušet a takhle to bylo se vším. Tudíž od tý doby, co tam nejsem, tak už spolu nehrajou. Oni nejsou schopný dohodnout se na ničem, oni nejsou schopný se ani sejít v hospodě.
Předpokládám, že v tom spočívá i důvod tvého odchodu?
Je to tak. V podstatě se vůbec nejednalo o hudbu, bohužel. Jednalo se o každodenní dohady, vopruzy o ničem a kvůli ničemu. Chtěli jsme dělat věci jako ten klub (Kotelna – pozn. red.), vlastní vydavatelství a dohodli jsme se, že všichni v tom pojedeme stejně. Ale nakonec se ukázalo, že to byly jenom řeči a jedinej, kdo na tom pořádně něco dělal, jsem byl já a Miki, což byl náš zvukař. Chtěli jsme s Mikim, aby se to hnulo dopředu, ale ostatní akorát prudili, nic jiného. Cejtím to tak. že jsem byl tou situací donucenej odejít a nehodlám se teď tvářit, že to není pravda. Dneska už jsme proti sobě. Tvým protipólem byl zřejmě Amrit Sen… Amrit by vždy v pohodě, nejtvrdší under ground, všechno zfakovat. Vždy striktně odmítal tisk, jakoukoliv propagaci včetně reklamy na koncerty. On odmítal i manažera pro kapelu. Obával se, že když se o to bude někdo starat ve smyslu, že bude domlouvat kšefty a on na ně bude muset jezdit, tak to tím dostane takový profesionálnější charakter. Tomu se usilovně bránil. Všechno fakovat je sice skvělá věc, ale to se potom nehneš z místa. Když si chceš zařídit klub, tak to musíš rozjet jedině načerno a žádný ouřady tě nesměj zajímat. Ale to taky znamená, že ti ho za dva dny zavřou.
A v jakém stavu je teď Kotelna?
Řekli jsme si s Mikim, ať se o to starají sami. Ale jelikož je nájemní smlouva psaná na nás, chtěli jsme už před půl rokem, ať si ji přepíšou na sebe. Dodnes k tomu nedošlo. Bude nám končit, a pokud se tam nic nepohne, tak nám ji neprodloužej a bude problém ji znovu získávat. Jsou tam potřeba investice tak okolo dvou miliónů, a když je nemáš, tak s tím nehneš. Nikdo ti je nepůjčí, a když třeba půjčí, tak jsou tu zase problémy jiný. Představ si, že za někým půjdeš a řekneš – já chci půjčit dva milióny – a on řekne – no dobře, a na co a kdo zato bude ručit – a já řeknu – tady těchhle pět pánů, ale nikdo z nich se nechce podepsat na žádnou smlouvu.
To, že jste si desku vydali sami, to byl taky fakovací záměr?
Jasně. On by zájem byl, třeba Monitor. Monitor, to je ale pro Amrita ten největší Fuck Off. Tady prostě neexistovalo žádný vhodný vydavatelství, tudíž jediná možnost byla – vydat si desku sami. 5 000 náklad a prodalo se… Asi 4 000.
Jak jste si vytvořili distribuci?
Tu nevyřešíš tak, že si to prodáš na ulici. Takže jsme to dali do velký distribuční sítě.
A tu Amrit nefakoval…
Ne, tu nefakoval (smích), protože ty peníze na desku si půjčil on.
Jak dlouho hrál Majklův strýček a kolik se v něm vystřídalo lidí?
Dneska už by to byly čtyři roky. Byli tam i Karel Jančák, Petr Hošek a Johny Chaos. Ke konci se to vrátilo do původní sestavy, ve který to začínalo, tedy já, Amrit Sen, Jarda Stuchlý a Ivan Klein.
Nikdy se o vás moc nepsalo… v Praze jste toho moc neodehráli… není to způsob, jak si vytvořit kult?
Asi jo – všichni o tobě slyšej, ale nikdy se nic nedozvěděj. V Praze toho bylo fakt málo, tak jednou za půl roku. Řekl bych, že na to hraní v Praze jsme měli vždycky smůlu, že se to tady moc nedařilo. Ale mimo Prahu jsme měli dost koncertů, tak dva týdně.
Víc vás to však táhlo za hranice, proč? Kvůli prachům?
Ani ne kvůli prachům, ale proto, že je jasný, že bejt doma nejlepší je jako bejt mezi slepými králem. Jediný měřítko je pro mne hraní venku. Jestliže tam to někoho zaujme, tak je to měřítko toho, že to určitý kvality má. Zpočátku jsme hráli v malejch klubech za pár stovek, postupně se to ale zlepšovalo, zájem byl. Ještě dnes nám chodí dopisy i z Anglie a Ameriky, že chtěj, aby tam Majklův strýček přijel. Ale s tím už se nedá nic dělat.
Kolik jste toho venku odehráli?
Měli jsme po jednom koncertě v Itálii a Francii, pak asi šest kšeftů v Německu a podobnou šňůru v Holandsku a Belgii. Tam se jelo společně s Kokrmentem, a byly to naše poslední koncerty. Další šňůra zhruba dvaceti koncertů po Západní Evropě se zrušila z důvodu, že kluky už nebavilo hrát pořád ty starý věci. Ale přitom se vůbec nezkoušelo, žádný nový věci se nedělaly, ani náznak něčeho.
Měli jste i nějakej větší koncert, třeba fesťák?
Hráli jsme na jednom takovým v Holandsku, ale byl spíž jazzovějc laděnej, takže to tam nebylo zrovna nejlepší. Prej se o tom psalo, a ty recenze, co jsem se doslechl, byly v tom smyslu, že Majklův strýček je banda nafoukanců (smích).
Ty kšefty venku byly v podobném prostředí jako Kotelna?
Klub takovej jako byla Kotelna, když se rozjela, tak to v podstatě na Západě neexistuje. Na něco podobnýho jsme narazil i akorát v Norimberku a mám pocit, že už jim to tam taky zavřeli. Zas takovej underground tam totiž není. Ty měřítka jsou jiný, člověk má u nás moc zkreslený představy. Mají tam sice kluby, který vypadaj jako díra…
…ale je to jenom hra, přetvářka, není to doopravdy…
To je právě ono – co je doopravdy?
Opravdickej klasickej humus, prach, brikety…
Tak to tam není. Jsou tam sice místa, který maj podobnou image, je to tam všechno černý, posprejovaný stěny… Snad akorát v tom Norimberku, kde to vedla parta vykouřenejch mániček. Slyšel jsem historku, že tam jeli Aku Aku a když to viděli, tak se otočili a jeli zpátky – protože prej v takovýmhle humusu oni hrát nebudou.
Co teď dělá Kokrment?
Kokrment nic. Tam se to trošku vyčerpalo, ta látka. Navíc se naše názory začínají rozcházet. V podstatě jsme se dohodli, že natočíme desku, a tím to uzavřeme.
Připadá mi to tak, že kdykoliv vybuduješ nebo se podílíš na nějaký skvělý kapele, tak s ní praštíš dřív, než se to stačí někam pořádně dostat.
To je život, to je smůla. Ty kapely nikdy nekončily na hudebních věcech, ale vždy na osobních.
Říkal jsi mi, že STP vyjde deska, co takhle comeback, vyjet na šňůru?
Ne, to ne, takhle vůbec ne. Spíš bych to viděl tak, že budu pokračovat s novou kapelou v tom, co rozjel Majklův strýček. Ta kapela se jmenuje Brutální chaos a pořád to vidím v tý výpovědi. Pořád je to ta výpověď, jako byla s STP, akorát už je to jinde. Mám teď problémy sehnat bubeníka, takže jestli bys to tam mohl napsat, že sháním bubeníka, byl bych ti zavázanej. Je to fakt problém sehnat kvalitního bubeníka.
Ještě k STP. Mám pocit, že ve chvíli, kdy jsi rozšiřoval obsazení z trojice na pětici až šestici, tak už to šlo do…, protože v tý jednoduchosti a přehlednosti byla největší síla.
O to nešlo. Chtěli jsme změnit repertoár, už nám to všechno připadalo moc veselý. Užto bylo moc do popu, balila nás spousta holek…
A to je špatně? Co máš proti popu?
No jistě, to je špatně. Pop je sice výborná věc, ale já to prostě dělat nemůžu. Na to musí mít člověk povahu, musíš tomu věřit a dávat to těm lidem. Musíš být pořád stejně naivní, a pořád věřit v to krásno, který tam je potřeba. Já bych mohl možná dělat popík, asi bych to i uměl, akorát by mi připadalo, že podvádím.
Nějak mi nejde dohromady, že desky STP a Kokrmentu vyjdou u Monitoru?
Dobře, ale tady jde o tu otázku, kdo jinej ti to tady vydá. Samozřejmě, vydat si to vlastním nákladem, ale kdo na to má mít pořád peníze? To jsou balíky prachů v tom utopený a není to sranda se o to starat. Já to vidím na těch věcech, co jsme vydali s Mikim pod naší značkou Korzár. Jde mi o to, abych se o takovýhle věci už nemusel starat, abych se staral jenom o hraní.
Čtenáře, tudíž potencionální zájemce by možná zajímalo, co jste vydali?
Vydali jsme Lucidum Intervalla, to je takovej underground z Ústí nad Labem, je to na dost slušný úrovni, hodně psychedelický. Dále vídeňskou kapelu – Dope Guns’n’fuckin In The Streets. Jsou to na vídeňský poměry dost velký fakeři a hrajou něco mezi hardcorem a punkem, no a ve spoluprácis nimi jsme vydali kompilaci vídeňskejch kapel – HCOP.
Je možný uvést adresu, kam si o to napsat, anebo to taky fakuješ? (smích)
No, je to možný – Petr Stanko, Bělehradská 58, Praha 2.
Poslední otázka. Co jsi v roce 1991 nejvíc poslouchal?
Nejvíc mě vzali Suicidal Tendencies a taky Faith No More. Hodně jsem začal poslouchat tvrdou muziku, ta mě teď bere nejvíc. Taky se podle toho řídím – TVRDĚ PSYCHEDELICKY.