Petra Hermanová přinesla s In Death’s Eyes zcela výjimečný rukopis. I když je tématem alba smrt, temnota, destabilizace, mizení, posluchač se dostává k něčemu, co je až hmatatelně živoucí. Prožitek, síla, nezlomnost a pevnost. Deska získala nominaci na Vinylu za rok 2023, Cenu Apollo. Petra nyní hledá a buduje ideální koncertní podobu alba, o její tvorbu je mezi posluchači velký zájem. Každý koncert je unikátní. A není divu, její éterický, do morku kostí se propisující zpěv, dron, pastorální, žalmický přídech doprovázený hrou na autoharfu, jsou úkazem, který je nejen na české scéně naprosto ojedinělý.
Jaké jsou vaše aktuální tvůrčí plány? Jste velmi vytížená… Tvoříte animace, muziku, film, texty atd. Můžete prosím o něčem z toho mluvit a prozradit, co chystáte?
Aktuálně se věnuji výhradně hraní koncertů. Hudební období se spíš střídají s výtvarnými, než aby se doplňovaly. Já se většinou do něčeho zcela ponořím a ostatní věci jdou stranou. Animaci a pohyblivému obrazu se teď aktivně nevěnuji, to jsem prozatím uzavřela s tím, že ale pořád přemýšlím o vizuálním doprovodu desky.
To, že teď hraju jen koncerty, se asi v nejbližší době nezmění, také proto, že zatím ještě nemám pocit, že bych tuhle formu nějak vyčerpala. Na tom, jak by to mohlo znít a vypadat, kam by se to mohlo dostat, pořád ještě pracuji, vyvíjí se to.
Minuciózně se věnujete vizuální stránce své muziky. Vyloženě výtvarně. U fotek a videí, která jsou dostupná, jsem si říkala, že to vypadá místy jako z obrazu nějakého manýristy nebo prerafaelity, opravdu nádherné věci, tak si říkám, co je vám vlastně blízké? Máte vystudovanou FVU v Brně…
Já jsem studovala Fakultu výtvarných umění, v Ateliéru intermédií u Václava Stratila, kam jsem původně přišla s tím, že spíš kreslím a že budu třeba malovat. Poměrně brzo jsem ale objevila videokameru, tenkrát to byly ještě takové ty kamery na mini DV kazetky. Takže jsem si záhy našla cestu k pohyblivému obrazu a začala se věnovat médiím, která pracují s časem. A u toho jsem už zůstala.
Moc se necítím v médiích, kde je čas zastavený, jako je třeba fotografie. To je pro mě hrozně složitá disciplína, potřebuji tam ten časový rozměr.
Vlastně mi to sedí. Říkala jsem si, že máte tvorbu prodchnutou pomíjivostí, prchavostí, že je pro vás práce s časem signifikantní… Říkala jste, že hledáte ideální formu koncertu. Hrajete sólově, ale také jsem viděla krásný videoklip se sborem. Jak často pracujete v týmu? Anebo máte ten fokus teď spíš hodně osobní?
Koncerty se od října 2023, kdy deska vyšla, dost proměňují. S tím souvisí i to, s kým spolupracuji. Hlavně proto, že jsem tu desku nepsala s přesným plánem, jak ji hrát naživo. Takže to, že bych chtěla hrát koncerty a že je o ně zájem, přišlo později. Součástí toho procesu je tedy i to, že hledám formu, a zjišťuji, co je vůbec reálné.
Aktuálně tedy vystupuji v různých konstelacích: sama, s varhaníkem nebo s bubeníkem. Ráda hraji ve více lidech, ale také mě zajímá zjistit, kam až to jde zredukovat v rámci sólového vystoupení.
Často hraju ve velmi specifických, zvukově výjimečných prostorách. Kromě standardního klubového nebo divadelního prostředí se tak dostávám do míst se zvláštní akustikou nebo do sakrálních prostor. Tam se koncerty i jednotlivé skladby mění a nabývají nových tvarů, jak prostory vyplňují svým zvukem.
Pro živé koncerty spolupracuji často s partnerem Jonem Eirikem Boskou, který pro mě zpívá, bubnuje, anebo používáme jeho modulární setup se synťáky. Pak se mnou také někdy jezdí varhaník Denny Wilke, který již nahrával na mou desku. Spolu se pak vždy před koncertem seznamujeme s nástrojem, který je k dispozici. Varhany jsou pokaždé jiné, a to samozřejmě ovlivní, jak skladby budou znít, ale často i to, jak a jestli je bude možné zahrát.
Těch proměnných je opravdu hodně. Je tu trend komunitních koncertů, kdy si lidi muzikantů opravdu váží a zvou si své oblíbence, na které se třeba složí několik přátel nebo celá odlehlá osada. Je to pak pro tvůrce logisticky docela náročné a já každého, kdo takhle jezdí a dá tomu tu variabilitu, dost obdivuju. Klobouk dolů, zvlášť pro ženu je to náročné…
Je, ale na druhou stranu… to dává smysl. Já jsem se vrátila na hudební scénu po dlouhé době. To není úplně jednoduché rozhodnutí, protože už víte, jaké to je, a víte, že tam na vás nečeká žádný luxus ani pohodlí, že je to konfrontační záležitost. Souvisí s tím i dost odříkání a obětování.
Když si člověk uvědomí, co to obnáší, tak už to nechce dělat s nějakými kompromisy, nebo aspoň já to tak mám. Pro mě už určité věci, které jsem třeba dělala dřív, nejsou reálné. A s tou vizí, že to chcete dělat opravdu bez kompromisů, souvisí i vyšší náročnost. Jsou to dvě strany jedné mince. Ale když víte, co chcete, byť to třeba vypadá složitě, je to nakonec strašně jednoduché.
Je pravda, že když je vize jasná a pořadatelé to chtějí a jdou tomu naproti, tak pak ty dvě hodiny nebo hodina hraní jsou obrovský zážitek a satisfakce pro všechny. Je pak skvělé, když se díky koncertu lidi ocitnou v jiném časoprostoru. To je asi to, proč to děláme. Oni se lidi dost často stydí říct, že ty kompromisy nechtějí dělat, je to taková ošemetná věc nejen mezi muzikanty.
Myslím, že tvorba, ani hudební, ani výtvarná, není jako vztah, ve kterém se kompromisy dělat musí. Umění tady není jenom od toho, aby sloužilo nám, i my sloužíme umění.
Ve vašich skladbách slyším svoje oblíbené tvůrce, jako jsou Diamanda Galás, Dead Can Dance, Björk, Anna von Hausswolff, ale taky lidovou píseň. Máte k tomu blízko?
Nejdříve k těm jménům: myslím si, že když člověk slyší v nějaké hudbě něco konkrétního, je to spíše odraz toho, co je uloženo v hlavě posluchače, co poslouchá a k čemu má blízko. Je to přirozená touha napojit se na něco známého. Diamanda Galás je ikonická hudebnice, singulární úkaz, její oddání je velmi inspirativní. Co se týče lidové hudby, k té mám odjakživa velký vztah. Zajímalo by mě s tím i v budoucnu více pracovat.
Viděla jsem pěknou animaci k výstavě Ourobora. Proplétaly se tam klasy do kruhu, to se mi moc líbilo a propojilo se mi to do lidové kultury… je to i kvůli vašemu rodišti nebo rodině?
Nevím, jestli je to kvůli rodině, to asi vyloženě ne, ale tím rodištěm to může být. Na Valašsku je lidová kultura živá, takže se to mým životem proplétalo a určitě bude i nadále. Ta animace, Ourobora Dissected, je ze společné instalace s Teri Varhol, ke které udělal Jon Eirik hudbu. Shodou okolností to byla výstava v mém rodném městě, v Galerii Kaple.
Možná je to trochu těžká otázka, nicméně nemusíte odpovídat… Pokaždé když vidím ženu s autoharfou, vidím Pannu Marii s Ježíškem v náručí… vnímáte také tento rozměr? Nebo s ním nějak pracujete? Nebo je to zase můj subjektivní divácký pohled.
Ještě jsem to od nikoho neslyšela a explicitně s tím nepracuji, ale to fyzično a fyzické propojení s nástrojem určitě vnímám. Ten obraz se mi líbí, je zajímavý. Hraní na autoharfu je úplně jiné než na všechny ostatní nástroje, na které jsem hrála předtím. Je to opravdu jako držet nějakého tvora, něco živého, křehkého i těžkého, něco, co se musí ochránit. Tohle jsem třeba s kytarou nezažila, a na tu jsem stejně musela přestat hrát kvůli zranění. Takto přišla do mého života autoharfa. S ní jsem našla způsob, jak interagovat se strunným nástrojem i přes limity mého těla.
Fyzické
