Na dvojalbu jsou skladby pro šestinotónové harmonium, které zazněly na loňských Ostravských dnech nové hudby. Nejde však o živou nahrávku z kostela sv. Václava, ale studiovou z Prahy. Kompozice nabízejí pohled do zcela nového zvukového prostředí. Zatímco běžně se oktáva dělí na dvanáct půltónů, tady na 36 šestinotónů. Poslech všech skladeb ukazuje, oč se připravujeme, když se držíme zavedeného systému ladění. Je to podobné, jako by si malíř omezil paletu na sto barev a valéry mezi nimi pomíjel.
Autoři využívají jemnější dělení oktávy a z něj plynoucí příležitosti vytvářet nezvyklé akordy a harmonie či drásavé disharmonie, což ukázal Klaus Lang v Not One And Not Two s řezavým motivem ve výškách nad hlubokou plochou. Očekával, že se melodie bude dlouze rozvíjet, a nelze ji variovat. Se šestinotónovým systémem a možnostmi nástroje má většina autorů minimální zkušenosti, oblast představuje málo probádané pole. Mnozí jako Íránec Idin Samimi Mofakham, který má z tradiční perské hudby povědomí o mikrotónech, proto zůstali u vytváření na texturu bohatých ploch. V této oblasti se pohybuje i letos zesnuvší Phil Niblock, pro kterého je loňský Harmonius jedním z posledních děl. Rozsáhlá třičtvrtěhodinová kompozice přináší přelévající se plnou plochu mající blízko až k hutné zvukové stěně, která přesto působí až chrámově vznosně.
Judith Berkson v Bent Meanings ukázala, že i s pomocí mikrotónů lze vytvářet hudbu, která má kontemplativní hloubku a není disharmonická. Ian Mikyska použil nástroj netradičně, když první třetina Not the same, not different stojí na krátkých sekaných rytmických motivech a až v závěru zní dlouhé plochy.
Je dobré, že album začíná Hábovým Adagiem z cyklu Šest skladeb pro šestinotónové harmonium, protože Hába se věnoval teorii mikrotonální hudby a posluchač může hned na úvod slyšet, co v ní je možné. Komplementem je skladba Loops for Hába, kde Bernhard Lang použil části Hábovy skladby a udělal z nich živě hrané smyčky.