Skotská skladatelka a virtuoska Pippa Reid-Foster hraje na tradiční keltskou harfu. Ergo, určitě vychází z keltské tradice, řekneme si. Byť její repertoár není lidový ani ohlasový. Ještě teskný úvodní kus Turning Tides se samplem příboje, trochu evokující památnou Renaissance de la Harpe Celtique Alana Stivella, by mohl tento částečný omyl podpořit nebo naznačit spojitost s new age. Ale ne, jsme vedle. Na debutu Driftwood Harp (2016) vycházela absolventka Skotské královské konzervatoře z folkloru nápadněji, ale na Undercurrents je doma v soudobé artificiální hudbě. Byť sama s úsměvem prohlásila: „je mi jasné, že skotská harfa není zrovna běžně spojována s minimalismem“. Kořeny nezapírá, ale vedle vlastních kompozic si s chutí upravila třeba Opening z Glassworks Philipa Glasse. Mimochodem, zní to v harfové verzi fantasticky. Ale aby těch zdrojů nebylo málo, v mezičase komponovala vedle „vážných“ skladeb třeba pro ženský moderní jazzový ansámbl Issie Barratt’s Interchange, a tyhle zkušenosti se v hudbě s tušenými improvizačními momenty taktéž projeví. Když k tomu ještě jednu ze svých zpěvnějších skladbiček Pippa nazve vtipně Homeward Unbound, tušíme, na koho tu šije variaci.
Nejvíc je ovšem z Pippiných autorských kompozic jako Melting nebo titulní hypnoticky repetitivně Undercurrents cítit (abychom správně parafrázovali název alba) „spodní proudy“ serialismu. Dejme tomu, psáno s nadsázkou, keltského serialismu, kvůli určité charakteristické melodice. Leccos ale zase napoví další úpravy kompozic jiných autorů (celkem tři vedle deseti autorských skladeb). Harfenice po svém uchopila i Written On The Sky skotského soudobého skladatele Maxe Richtera a Dancing Trees od skotské skladatelky Alexandry Hamilton-Ayres. Není asi náhodou, že oba komponisté se často věnují scénické hudbě. Ideu promyšlené, sugestivní zvukomalby a „vizuálně působící hudby“ sdílí i Pippa Reid-Foster. A daří se ji naplnit.