Když se písnička jen poslouchá, aniž by se u ní přemýšlelo, unikne nám lecjaký jemný detail. Tu a tam ze zpěváka vypadne slovo, jehož význam neznáme. A text už zase běží dál, příliš rychle na to, abychom nad podivným výrazem podumali. Občas je ale škoda nechat obraz bez vysvětlení. Víckrát se k němu nevrátíme, nevstoupíme do jeho říše, a tak možná nikdy nepochopíme, co tím chtěl básník říci.
SANDMAN
„Ahoj, písečný muži, nechceš jít dál a na chvíli se posadit? Hej ty, vím, žes měl ve městě plno práce. Nevadí, já na tebe čekala. Brzy bude svítat, nikde nikdo, zůstaň po zbytek noci, probudíme se spolu do bílého dne.“ Tak vítá mytickou postavu v skladbě Sandman’s Song skvělá a neprávem zapomenutá písničkářka Anne Briggs. Sandman neboli písečný muž sype spícím lidem do očí kouzelný písek. Docela milá představa – jen kdyby ten poprašek přinášel samé hezké sny a ne noční můry. Ale jak už to u starých mýtů bývá, věc má ještě jiný, mnohem temnější podtext. Mistr hororových povídek E. T. A. Hoffmann už v roce 1816 popsal, kterak sandman sype kouzelný prach do očí dětem, jež nemohou či nechtějí usnout. Dětičkám pak ty očička vypadnou, sandman je posbírá a odlétne s nimi do svého železného hnízda na Měsíci, kde s nimi krmí svá vlastní robátka. V Rumunsku říkají takové bytosti Mos Ene. A Hans Christian Andersen zaznamenal legendu o stvoření nazývaném Ole Lukøje, což v podstatě znamená totéž, co jméno protagonisty skotské rýmovačky Wee Willie Winkie (ten také po setmění běhá od domu k domu a klepe dětem na okno, jestli už spí).
„Na celém světě nezná nikdo tolik pohádek jako Uspávač,“ tvrdí Andersen. „Po špičkách našlapuje do schodů, otevře neslyšně dveře a – hop! šup! vstříkne dětem do očí sladké mléko. Docela jemňounce, aby neudržely oči otevřené a nespatřily ho. Potom si jim stoupne za záda, foukne jim za krk a jejich hlava začne být těžká, ach, tak těžká! Ale nebolí to, neboť Uspávač to myslí s dětmi dobře. On jenom chce, aby se po dlouhém dni ztišily a pěkně si zalezly pod peřinu, kde jsou nejhodnější. Když pak děti spí, posadí se na kraj jejich postýlky. Má na sobě hedvábný kabát, ale není možné říci, jaké je barvy, protože hraje do zelena, červena a modra, podle toho, kam se Uspávač obrátí. Pod každým ramenem drží deštník. Jeden je pomalovaný obrázky, ten rozevírá nad hodnými dětmi, takže se jim zdají celou noc nejkrásnější pohádky. Druhý deštník na sobě nemá ani jeden obrázek, a ten rozkládá nad zlobivými dětmi. Ty pak spí neklidně, a když se ráno probudí, nemohou si vzpomenout na jediný hezký sen.“
CANDY MAN
Existuje filmový horor Candyman s hudbou Philipa Glasse, v němž stačí před zrcadlem několikrát zopakovat jméno této bytosti, kdysi znetvořené po útoku včel, a hrůzné zjevení začne páchat ještě strašnější skutky. Ve skutečnosti se tak říkalo dealerům drog, případně doktorům ochotným předepisovat zakázané látky. A na americkém jihu byl candy man (cukrouš) takový ten typ, co rád uspokojuje osamělé dámy. Něco mezi gigolem a postarším slizounem přezdívaným sugar daddy. Když tedy zpívali začínající písničkáři Donovan a Dylan po vzoru reverenda Blind Garyho Davise, že „candy man je tu a hned zas jinde“, určitě tím nemysleli, že má plné ruce práce s prodáváním zmrzliny.
MAN IN THE MOON
Když ve starověku zdvihli lidé oči k noční obloze, musela jim připadat neobyčejně živá. A stovky moderních snímků dokazují, že když se zahledíte na lunu v úplňku, mohou vám tmavší oblasti na jejím povrchu, mnohdy viditelné i bez dalekohledu, připomínat člověčí obličej. Těmto místům se říká měsíční moře (latinsky „mare“). Nacházejí se z velké části na přivrácené straně Měsíce a vzhledem k tomu, že byly zkoumány v éře romantismu, nesou poetické názvy jako Mare Tranquillitatis (Moře klidu) nebo Sinus Roris (Záliv rosy). Ve skutečnosti jde o lávové planiny vzniklé dopadem obřích těles: kůra Měsíce byla proražena, následně se z vnitřku vyvalilo žhavé magma, které záhy ztuhlo – a výsledkem je zjitřená představivost nás, ubohých pozemšťanů.
Buď v oněch zvláštně seskupených plochách vidíme tvář, přímo žadonící, aby se jí do oka zapíchla kosmická loď (jak si to v roce 1902 představoval klasik fantaskních filmů Georges Méliès). Nebo v nich po vzoru středověkých mnichů nacházíme obrysy postavy biblického Kaina, odsouzeného za historicky první bratrovraždu k věčnému obíhání Zeměkoule. (Což zachytil Dante ve svém Pekle.) Případně si ve shodě s Talmudem myslíme, že skvrny na Měsíci mají podobu praotce Izraelitů Jákoba, syna Izákova. Podle čínské mytologie žije na Měsíci bohyně Čchang-e, kterou sem doslova vystřelil nápoj nesmrtelnosti, anžto si pro jistotu dopřála dvojitou dávku. Bohyni dělají společnost měsíční králíčci, o nichž vypráví též dávná aztécká pověst.
Ze zlidovělých anglických balad se dozvídáme, že na Měsíci sedí nějaký chlápek, co si rád dává do nosu, neřku-li chlastá: „Our man in the moon drinks clarret with powder-beef, turnep, and carret.“ Luna bývala bohyní opilců; pan Brouček, co se bůhvíjak dostal z
dob minulých
pražské Vikárky mezi Měsíčňany, by mohl vyprávět… Nicméně písnička skupiny R.E.M., která dala název filmu Miloše Formana Muž na Měsíci o komikovi Andym Kaufmanovi, nemá s pitím nic společného. Jmenuje se Man On The Moon, nikoliv Man In The Moon, a evidentně reaguje na malý krůček pro člověka, ale ohromný skok pro lidstvo, jímž se v červenci 1969 stala legendární procházka astronauta Neila Armstronga po měsíčním povrchu. Existuje ovšem jiná píseň – nejznámější skladba předčasně zemřelého folkrockera Harryho Chapina Cat’s In The Cradle. A v ní hraje muž na Měsíci důležitou roli. Je součástí refrénu, jenž působí dojmem magického zaříkadla. „Cat’s in the cradle and the silver spoon, little boy blue and the man’n the moon.“ Ale i to lze dešifrovat. Cat’s cradle, to je – původně snad japonská – hra s provázky, u nás známá jako přebíraná (vzpomeňme na stejnojmennou knihu Kurta Vonneguta). Stříbrné lžičky (silver spoons) se dávaly malým dětem jako dárek při křtu. A little boy blue byl ten smutný pasáček z dětské říkanky, co se mu zatoulala ovečka i kráva, poněvadž si chvilku zdřímnul na seně.
JACK O’DIAMONDS
Víte, kdo je Jack O’Diamonds? Kárový spodek čili kluk (pro milovníky žolíků tzv. jéčko). Odrhovačku na účet fešáka v démanty pošitém šatě zpívali všichni možní, od Blind Lemona Jeffersona přes Johna Lee Hookera až po Boba Dylana a Nicka Cavea. Někteří ji znají pod názvem Rye Whiskey. Chudák Jack se stal tím, na kom si prohrávající karbaníci vylévali vztek. „Jack of Diamonds, Jack of Diamonds, I know you of old, you have robbed my poor pockets of silver and gold.“ Ne náhodou mu poprvé zpěvem nadávali dělníci na železnici, trávící volný čas u mexické hry conquian.
OLD KING COLE
Byl jednou jeden veselý král, co kouřil fajfku, měl rád víno s ovocem (bowle) a zvuk houslí. Zřejmě nešlo o žádného konkrétního vladaře, i když v dějinách Walesu se vyskytuje jistý Coel Hen nebo také King Coel. Básnička začínající veršem „Old King Cole was a merry old soul“ inspirovala tisíc a jednu píseň, od skladby The Musical Box z alba
britské skupiny Genesis Nursery Cryme až po oblíbený židovský popěvek Der Rebbe Elimelech. V literatuře ji zmiňuje Dickens, Poe, Chesterton, ale i James Joyce a Cormac McCarthy. Kytarista atlantské kapely Black Lips Cole Alexander vystupuje sólově pod pseudonymem Old King Cole Younger, což je spojení slov ze staré říkanky a jména Cole Youngera, člena lupičského gangu bratrů Jesseho a Franka Jamesů. Nejvíce však bájného krále proslavil jazzový pianista a zpěvák Nat King Cole, narozený jako Nathaniel Adams Coles.
THE DARING YOUNG MAN ON THE FLYING TRAPEZE
V roce 1867 poprvé vyšla tiskem skladba The Flying Trapeze, kterou na hudbu Gastona Lylea otextoval (a pak ji také interpretoval) britský zpěvák George Leybourne. O 67 let později vznikla dnes už klasická povídka spisovatele Williama Saroyana Odvážný mladý muž na létající hrazdě, inspirovaná refrénem tohoto zaprášeného hitu: „He’d fly through the air with the greatest of ease, that daring young man on the flying trapeze.“ Text písně vyprávěl o skutečné osobě: francouzském akrobatovi Julesi Léotardovi, absolventu práv, jenž si místo advokátní praxe otevřel v rodném Tolouse plavecký areál, kde zároveň cvičil na lanech a kruzích. Časem se stal hvězdou prestižního varieté Cirque Napoléon. Paní a dívky ho milovaly, a zejména jeho přiléhavý úbor, který si sám vymyslel. Léotard zemřel tři roky po uveřejnění písně (v pouhých dvaatřiceti), pravděpodobně na černé neštovice.