Z největších stylotvorných, vlivných, žijících a činných jmen moderní populární hudby u nás po roce 1989 koncertovala bezmála všechna. Stevie Wonder to stihnul ještě chvíli před pádem totality, ale nevyšlo to s Princem. Ve výčtu chybí rovněž Joni Mitchellová, což má ovšem jednoduchou příčinu: naposledy se v Evropě objevila v rámci své nezvykle natažené Refuge World Tour na jaře 1983, kterou aspoň zpřítomňuje následujícího roku vydané DVD Refuge Of The Roads. A vůbec poslední sérii amerických vystoupení nazvanou Both Sides Now absolvovala roku 2000; vedle sedmičlenné kapely s Herbiem Hancockem, Peterem Erskinem nebo Wallacem Rooneym byl na pódiu symfonický orchestr v instrumentacích a pod taktovkou Vince Mendozy. Čímž skončilo nejen její „šňůrování“, ale i veřejné performování. Ne, že by je v pokročilejším věku nezvládala, ale někdejší obdivovaná krasavice už se prostě necítila na předvádění davům.
Pak ji ovšem roku 2015 dramaticky zradilo zdraví: následky aneuryzmatu mozkových cév vyhlížely děsivě, nemohla mluvit, ani se pohybovat. Rekonvalescence trvala roky, během nichž se učila všechno podstatné (chodit už podruhé, neb jako dítě absolvovala obrnu), a pomalu se vracela do života. Dokonce i ke střídmému hraní na kytaru. A loňského léta se zpěvačka ─ autorka, bojovně uniklá přinejmenším vegetativnímu stavu, nečekaně objevila před nadšeným a pak silně pohnutým publikem festivalu v Newportu, kde s vydatnou pomocí o víc než generaci mladší kolegyně Brandi Carlileové a hloučku vokalistů a instrumentalistů, například Blakea Millse a Marcuse Mumforda, provedla usazena v takřka císařském křesle a se zdobnou holí v ruce několik svých nejznámějších songů, což se stalo hitem serveru YouTube, a ze senzační události, zaznamenané médii po celém světě, pak letos vyšlo album. Od té doby se Mitchellová na pódiu objevila znovu a uvidíme, co bude následovat. V každém případě jí porušené předsevzetí už nikdy nevystupovat nikdo nepředhazuje. Naopak, znějí slova obdivu k mimořádné vůli.
***
Jako Leonard Cohen, skupina The Band, Neil Young, Diana Krallová nebo k.d.langová pochází i Roberta Joan Andersonová, po mladickém manželství s folk-singerem a chvíli i hudebním parťákem Chuckem Mitchellová, z Kanady, kde coby mladá dívka oscilující mezi malováním a písničkařením začala hrávat po kavárnách. Když v polovině 60. let přesídlila do muzikou kolotající Kalifornie, našla v neortodoxních, hudbíři pronajatých bungalovech na úbočí losanegelského Laurel Canyonu, podobně zářivých hlasech obdařené zpěvačky s kytarou, Judy Collinsovou a Buffy Sainte-Marie, které sice vycházely z reinterpretace lidových písní, v čemž už ovšem byla nekorunovanou královnou Joan Baezová, ale inklinovaly k původní tvorbě. A přátelily se s nadanými muzikanty a autory, Johnem Sebastianem, Davidem Crosbym, Stephem Stillsem, Jamesem Taylorem, členy kapel Jefferson Airplane i Mamas and Papas a podobně. Atmosféra téhle společnosti byla uvolněná a nanejvýš inspirativní. A když do komunity přibyl z Británie Graham Nash a utvořil na několik roků s Joni pevný pár, blízkost skvělého muzikanta jí jen prospívala. Mitchellová intenzivně psala stále vybroušenější písně; v tom byla o kus před svými novými kamarádkami.
Album za albem
„To, co odlišuje desku od počinů ostatních tehdejších ,songwriterůʿ, je styl generační výpovědi, řemeslo, jemnost, evokující síla textů a harmonická vynalézavost. Písně jako Marcie, Michael From Mountains, The Dawntreader, nebo The Pirate of Penance efektivně využívají rafinované akordové postupy, jaké se v žánru vyskytují zřídka. Verše jsou věcné, vysoce nabité a Mitchellová je zpívá lehkým, bláznivým, občas ostýchavým způsobem. Tam, kde zní vícehlasy, je cítit efektní, ale průzračná práce producenta Davida Crosbyho. Vynikající debut.“ Napsal po letech David Cleary na margo alba Song To A Seagull (1968), kterým Joni vstoupila na celoamerickou scénu pozoruhodně pevným a sebevědomým krokem.
A vzápětí debut překonala titulem Clouds (1969), kde už jsou tak zralé songy jako Chelsea Morning a její patrně vůbec nejznámější Both Sides Now (předtím ho vydala na úspěšném singlu Collinsová). Následující LP Ladies of The Canyon (1970), kdy u poloviny songů seděla za pianem, obsahuje Big Yellow Taxi, For Free o skvělém pouličním muzikantovi, který se ale asi nikdy nestane známý, a chytlavou The Circle Game, pro změnu dříve natočenou Sainte-Marií, v jejímž podání zní i v Tarantinově Once Upon A Time In Hollywood, když jede Margot Robbie coby Sharon Tateová do města vyzvednout dárek Polanskému, vzácné vydání románu Tess z Ubervillů Thomase Hardyho, podle kterého on později doopravdy natočil film s Nastassjou Kinski.
Seznam položek čtvrtého LP Blue (1971) pak z dnešního pohledu (včetně titulní věci), vyhlíží málem „bestofkově“: All I Want, Carey, California, River, A Case Of You, The Last Time I Saw Richard. O málem dvě generace mladší Ann Powersová z NPR (National Public Radio), proslulého komorními video koncerty, před pár lety soudila, že: „Blue zůstává nejjasnější a nejživější hudební mapou nového světa, deskou plnou písní milostných i smutných, ale hlavně jde o souhrn rozumných požadavků, které příliš mnoho mužů slyšelo od příliš mnoha žen v roce 1971 jako odraz nesplnitelných snů a pobuřujících bláznovství.“ Což, pokud tomu rozumíme, by odpovídalo faktu, že v určitých kruzích bylo naléhavé a dodnes ceněné Blue přijato spíš s rozpaky, byť ty léty opadly a zůstala nesporná kvalita materiálu i provedení.
Album také především ctitelé akustického písničkaření považují za Jonin opus magnum. Kdo ale zas preferuje její následnou hudební dráhu, neupře jistě Blue podmanivý výraz i tvůrčí jiskru, ale přesto se mu zdá ve srovnání s tím, co mělo záhy propuknout, poněkud chudší a krotké. Tak jako folkoví puristé zavrhují Dylanovu proměnu v rockového frontmana, na kterou nedají dopustit ctitelé ostřejší elektrické muziky. Přičemž lze krásně vyzobávat třešničky z Joniny a Bobovy tvorby rané i pozdější.
Jazzmani místo nestíhajících folk-rockerů
A nevíme ovšem, jak se k další Jonině umělecké kapitole stavěly zástupy mužů, kteří se do éterické básnící blondýnky se španělkou zamilovali. A že jich bylo! Aniž by se přitom dostali do její blízkosti aspoň na patnáct metrů, kdy, jak tvrdíval Stephen Stills, „každej chlap na Joni ulítne“. Zatímco dívky a ženy zase souzněly s mnohoznačnými texty o komplikovaných vztazích, nad kterými však autorka doznávala bezradnost: v proslulém songu Both Side Now se na téma opouštěných i opouštějících nakonec přece praví: „Pamatuji si iluze lásky, ale lásku doopravdy neznám, vlastně vůbec ji neznám. Vlastně život vůbec neznám.“
Ale zpět: Joni jako muzikantka postupovala svižně dopředu, a v důsledku toho se její kompozice stávaly náročnější na hráče. Takže bylo nutné obrátit se na kapacitnější instrumentalisty s jazzovou průpravou, schopné se mimo jiné orientovat v akordech vyvěrajících z takřečených otevřených ladění kytary, z nichž některá Joni údajně vynalezla, a vtiskala tak hudbě unikátní charakter, což ovšem vyžadovalo během vystoupení často přelaďovat a pauzami riskovat ztrátu tempa koncertu. Anebo se předem vzdát v repertoáru kusů, na kterých jí přitom záleželo. Vozit s sebou kytarového technika starajícího se za pódiem o sadu různě naladěných instrumentů nebylo ještě zdaleka běžné a digitální tunery uvedla firma Boss na trh až roku 1983. Proto do té doby Joni také tu a tam raději vystoupení rušila. Ale jak bylo naznačeno výše, hodně písní vznikalo u piana. A pak také Joni s kapelou v některých číslech na nic nehrála, jen zpívala. A tančila, neb to byla její dávná vášeň: „Milovala jsem tancovat na Raye Charlese, Everly Brothers, Elvise, Chucka Berryho, trávila jsem na tancovačkách víkendy.“
Za co být raději ukřižována
Spojení s pop-jazzovou skupinou L. A. Express brilantního saxofonisty Toma Scotta, ve které hráli Max Bennett (basa), John Guerin (bicí), Joe Sample (klávesy) a Larry Carlton (kytara, brzy vystřídaný Robbenem Fordem), přineslo skvělou sérii alb Court and Spark (1974), Miles of Aisles (živé 2LP, 1974) a The Hissing of Summer Lawns (1975, Mitchellové komerčně vůbec nejúspěšnější), přičemž jde ovšem ve výsledku pořád o hudbu, jíž může bez potíží vnímat i běžný posluchač a kupříkladu z koncertního záznamu slyšíme verze Joniných starších songů. Jen v sofistikovaném provedení a také někdy s rock ́n ́rollovým drajvem. Zpěvačka ─ autorka je uprostřed špičkových hráčů jako doma a suverénní i v různých rafinovaných rytmických nuancích. Chvílemi jde prakticky o jazz-rock, ale objevně prostoupený podmanivou písničkářskou sdělností a poetickou imaginací.
Když se roku 1979 Joni na zásadní a poněkud riskantní úkrok v dráze ptal pro magazín Rolling Stone píšící mladinký hudební novinář, později hollywoodský herec a režisér Cameron Crowe, dostalo se mu uchechtáváním špikované odpovědi: „Podívej, máš dvě možnosti. Buď zůstaneš stejnej a budeš opatrovat vzorec, kterej ti přinesl počáteční úspěch. A za to tě dřív nebo později ukřižujou. Jenomže to samý hrozí, i když se změníš! Akorát, že zůstat týž je prostě nuda. Zajímavá je změna, ne? Takže z těch dvou možností bych volila ukřižování kvůli změně.“
