Pro Československo je 21. srpen bolavým datem „přátelské okupace“, zmaru nadějí roku 1968. Pro muzikanty byl letošní 21. srpen desátým výročím skonu elektrotechnického vizionáře Roberta Mooga – pravého avatara, jenž svým vynálezem radikálně změnil pojetí moderní hudby. Les Paul a Leo Fender jsou všeobecně považováni za otce elektrické kytary a Robert Moog (23. 5. 1934 – 21. 8. 2005) svým elektronickým klávesovým syntezátorem nadobro přeoral do té doby omezené pole skladatelských i interpretačních možností.V hudbě Moogův syntezátor způsobil stejnou revoluci jako třeba vynález internetu v komunikačních technologiích.
Přestože v dnešní době počítačových hudebních programů a samplů mnohým ze současné generace „skladatelů“ (kteří už ani nepotřebují umět ovládat žádný nástroj) jméno Moog nic moc neříká, bez jeho vynálezu by moderní hudba přešlapovala na místě. V celé barvitosti by nevznikl fusion-jazz, nová vlna, rave, experimentální stylotvorné elektronické kapely od Kraftwerk přes Tangerine Dream až třeba k Prodigy a prog-rockové bandy by se jen předháněly v instrumentačních dovednostech s oposlouchanou „obvyklou kombinací zvuků“. Robert Moog svým klávesovým syntezátorem dal hudebníkům nový nástroj s novými barvami zvuků a možností „ohýbat“ do té doby danou tonalitu běžných nástrojů, což tvůrcům umožnilo dodávat posluchačům nové druhy emocí. Jeho syntezátory se od přelomu 60. a 70. let staly všudypřítomnými mezi experimentálními hudebníky, stejně jako rockery, popaři i skladateli filmové hudby.
Mezníky z počátku této revoluce jsou dva srpny a dva podzimy. Srpen a podzim vůbec hrály v Moogově životě důležitou roli. Po několika letech vývoje a spolupráce se skladatelem a hudebním pedagogem Herbertem Deutschem, který vynález rozhodným způsobem ovlivnil přidáním klávesnice k elektronickému modulačnímu syntetizéru, dokončil Moog v srpnu 1964 první prototyp nástroje nazvaný Moog Modular Synthesizer a na podzim 1964 Deutsch natočil první kompozici Jazz Images: A Worksong and Blues pro klavír, jazzové kombo a Moogovy syntezátory. Desetiminutová skladba představuje hlavní bluesovou linku hranou na monofonní moog, do toho hravý hudební dialog mezi klavírem a velkým polyfonním moogem, energickou souhru dechů s rytmickou sekcí a domíchané elektronické zvuky z magnetofonových pásků. Nahrávka tehdy nebyla vydána na desce, s možnostmi nového nástroje bylo obeznámeno nevelké množství zasvěcených (nyní je k dispozici na www.ravellorecords.com) a po podzimním představení nástroje téhož roku začali moog s jeho panenskými zvuky využívat hlavně avantgardní skladatelé a hudební experimentátoři. V roce 1965 se prodalo jen asi 5 nebo 6 kusů Moogova syntezátoru.
Široká autorská i posluchačská veřejnost si musela počkat až na podzim 1968, kdy hudebnice Wendy Carlos (původně jménem Walter Carlos, který si operativně nechal změnit pohlaví) nahrála album Switched on Bach, na němž představuje klasické Bachovy skladby v novátorských interpretacích s využitím Moogova syntezátoru a multitrackově vrstvených pasáží. Úspěch alba byl fenomenální, prodaly se milióny kopií a stovky muzikantů okamžitě objednávaly tento nový nástroj. Například George Harrison si začátkem roku 1969 nechal ve svém domě instalovat všechny modely Moogových syntezátorů a v začátečnické euforii z experimentů hned v květnu vydal své ulítlé skladby na desce Electronic Sound. Když nadšení z nástroje poněkud zklidnil, předvedl moogy McCartneymu a Lennonovi, aby pak jejich zvuky ozdobily několik písní skvělého alba Beatles Abbey Road (Harrisonova Here Comes the Sun, Lennonova Because a McCartneyho Maxwell’s Silver Hammer).
Z velkých person či kapel se nástroje nejprve chopili mj. Keith Emerson, David Borden, Herbie Hancock, Clara Rockmore (fenomenální hráčka na těremin), Sun Ra, Jan Hammer, Richard Teitelbaum, Don Buchla, izraelský skladatel nové hudby Josef Tal, maskovaný podivín Mr. Ondioline (Jean-Jacques Perrey), Pink Floyd, Yes, Genesis a o pár let později s „příručními“ modely Minimoog (Minimoog Model D byl patentován v roce 1971) a Micromoog vtrhla do hudebního rybníku nastupující fronta významných muzikantů napříč žánry jako např. Brian Eno, David Bowie, Stevie Wonder, Cabaret Voltaire, Gary Numan nebo Funkadelic a zástupy dalších. Bez Mooga by každý podzim zůstal příliš fádní.
TĚREMIN, MÁ LÁSKA
Robert „Bob“ Arthur Moog, jehož pradědeček přišel do Ameriky z německého Marburgu, se narodil v newyorské čtvrti Queens. Mezi školáky vynikal přirozenou inteligencí, což jej poněkud vydělovalo z kolektivu. Nikdy se neúčastnil běžných páskovských vylomenin ani nebyl nikterak přehnaným šprtem, natož šplhounem. Spolužáci ho nazývali Geeky, podivín. Odmalička mu matka dávala lekce klavíru – tedy hudební základ. Malý Bob ale nejvíc času trávil v dílně svého otce, který byl elektrotechnikem. Stavěli spolu rádia a kluk chytal zkušenosti. Chtěl být jako Einstein fyzikem.
První elektronický nástroj si vyrobil ve 12 letech podle návodu z anglické verze německého časopisu Do It Yourself a ve 14 letech si postavil těremin, elektronický hudební nástroj vyvinutý v roce 1920 ruským vynálezcem Lvem Těreminem (1896–1993), který využívá elektromagnetické pole při pohybu rukou hráče v blízkosti smyčky z drátu (mezi dvěma trubkovitými anténami), čímž se mění výška i barva vydávaného kňučivého zvuku. S Těreminem se Moog osobně setkal až na podzim 1989, kdy starý vědec už téměř nekomunikoval. „Lidé nevěděli, že je stále naživu. Až v roce 1967 na něj reportér Harold Schoenberg z New York Times náhodně narazil při návštěvě moskevské konzervatoře. Takže když jsem vyrůstal, byl pro mne Těremin jakási vzdálená božská bytost a nedokázal jsem si představit, že by mohl být i bytostí lidskou.“
Osobnost tajemného Lva Těremina, stejně jako jeho elektronický nástroj, pro jehož ovládání je nutná citlivá kooperace živého člověka, fascinovaly Roberta Mooga od dětství. Jeho životní příběh vyčerpávajícím způsobem popsal a rozebral skladatel a profesor hudební historie Albert Glinsky v knize Theremin: Ether Music and Espionage (2000) a Robert Moog s vděčností přijal nabídku-poctu, aby napsal předmluvu k této fascinující práci, jíž lze v anotační zkratce popsat jako „Od KGB přes gulag i Alcatraz k Beach Boys a hollywoodským thrillerům“ (na využití strašidelných až děsivých zvuků těreminu jsou mj. postaveny soundtracky ke klasickým dílům filmu-noir Spellbound či Lost Weekend, u nás jeho efektní kvílení rád přimíchával do filmové hudby slavný Zdeněk Liška).
Moogova předmluva není běžným úvodem do knihy, je opravdovým vyznáním úcty a lásky tomuto výjimečnému člověku. Mj. píše: „Lev Těremin byl mým hrdinou a virtuálním mentorem po většinu života. Nebýt mé fascinace jeho těreminem, nikdy bych se nestal konstruktérem elektronických nástrojů. Lev Těremin se v roce 1927 objevil v New Yorku, představil zde svůj převratný nástroj a vzbudil obrovskou senzaci. A ještě větší poté, co v roce 1938 náhle a beze stopy zmizel. Nikdo nevěděl, co se stalo. Po třicet let jej všichni považovali za mrtvého.“ Těremina, jenž byl vynikajícím vědcem na poli elektrotechniky a tedy i ceněným vývojářem pro zbrojní průmysl (obzvláště odposlouchávacích zařízení), na Stalinův přímý rozkaz unesla z USA sovětská tajná policie NKVD (pozdější KGB) a mnoho let byl pak vězněn a „vytěžován“ v sibiřském gulagu. Ve vyhnanství pracovního tábora mj. navrhl první prototyp televizoru. „Díky svému vzdělání jsem postupně pronikal do tajemství konstrukce těreminu a začal stavět své vlastní modely. Krom skladatelů filmové hudby byli v té době mými zákazníky především kočovní muzikanti, kteří předváděli své umění hry na těremin v kostelech napříč Amerikou. Oni správně pochopili, že éterický zvuk nástroje a dramatická hrací technika jsou skvělými prostředky pro efektní náboženské hudební představení.“ Nebylo velkým překvapením, že autor této výjimečné knihy Albert Glinsky byl pak v roce 2009 vyzván rodinou syntezátorového pionýra Boba Mooga k napsání jeho biografie.
Stejně jako Těreminova nástroje se i Moogových syntezátorů chopili skladatelé filmové hudby. Jako zásadní lze jmenovat alespoň Kubrickův Clockwork Orange (1971), v němž znějí od Wendy Carlos na moogy přetransformované klasické skladby Purcella a Beethovena, a The Exorcist (1973) Williama Friedkina s dramatizačními elementy Davida Bordena.
HLAD PO VĚDĚNÍ A SHOWBYZNYS
Robert Moog si hru na klavír ponechal jen pro domácí zpestření a věnoval se studiu elektrotechniky. Chtěl se dozvědět všechno. V roce 1952 absolvoval Bronx High School of Science a stejný rok s otcovou pomocí založil první firmu RA Moog Company, v níž vyráběli a prodávali různé inovativní verze těreminu. Vydělal si dostatek peněz na další studium na Queens College of Science, kde roku 1957 získal bakalářský titul, což mu stále nestačilo a pokračoval za titulem magistra elektrotechniky na Columbia University. Věděl, že škola má v laboratorním studiu k dispozici do té doby jediný obří typ hudebního modulačního syntetizéru, vyvinutý firmou RCA Corporation v roce 1955. Ten ovšem zabíral celou místnost a byl velmi komplikovaně ovladatelný přepojováním kabelů a přenastavováním oscilátorů, takže s ním mohli experimentovat pouze vyvolení a technicky dobře vybavení muzikanti. Je zábavnou vsuvkou, že jedním z vyvolených byl tehdy všemi obdivovaný John Cage, jenž si sotva dokázal zapojit vlastní holicí strojek a pro obsluhu obřího syntezátoru potřeboval dva inženýry… Robert Moog zde za studií trávil takřka veškerý čas a podle svých slov složitý nástroj „probádal do nejmenšího drátku“.
Když v srpnu 1961 napsal pro magazín Electronic World vyčerpávající materiál o způsobu hry a zvukových možnostech (ale i omezeních) těreminu, byl během podzimu zavalen 4000 objednávkami na tohoto předchůdce syntezátoru. Firma statečně prosperovala, byť Moog nástroje vyráběl stále jen v třípokojovém bytě. Mohl si však bez omezení financovat další studium, které v roce 1965 završil doktorátem fyziky na Cornellově univerzitě. To už měl v dílně první prototyp svého převratného vynálezu – klávesového syntezátoru a výše zmíněnou nahrávku kompozice Herberta Deutsche. Se všemi tituly v kapse odmítl nabídku práce ve výzkumu, dál ve své firmě produkoval různé modely oblíbeného těreminu a při finanční samostatnosti mohl pracovat na dalších typech elektronických hudebních nástrojů, včetně relativně nevelkého analogového syntezátoru. Oproti prvotnímu nástroji od RCA Corp., který stál pro běžného uživatele nehorázných 100 000 dolarů, byl Moogův syntezátor mnohem menší a také setsakramentsky levnější. Nejdůležitějším a přelomovým vynálezem Moogova nástroje bylo, krom propojení s klaviaturou, zavedení standardu pro ovládací rozhraní analogového syntezátoru s logaritmickým frekvenčním měničem (pitch control) jeden volt na oktávu a odděleným pulsním spínačem signálu. Od monofonního nástroje už nebylo daleko k vývoji stereofonního syntezátoru s možností polyfonního zvuku, což muzikantům umožnilo hrát více hudebních linek a harmonií současně.
Po prvních nesmělých krůčcích několika experimentátorů s Moogovým nástrojem v druhé polovině 60. let nadobro rozbil vžitou koncepci sedícího zadumaného vážného interpreta klávesák Keith Emerson, který při velkém koncertu svého tria Emerson, Lake & Palmer 1. září 1971 (tedy opět zlom srpna a podzimu) na stadiónu newyorského Gaelic Parku začal v hudební extázi bodat nože do drahých Hammondek i velkého polyfonního moogu, z něhož trčely desítky kabelů. 10 000 diváků zíralo s otevřenými ústy a přítomný Robert Moog při destrukci svého nástroje v naprostém šoku jen hlesl: „To je konec světa.“ Konec světa nenastal. Naopak! Keith Emerson svými dervišsky extatickými výstupy kolem klávesové hradby postavil syntezátor na roveň šoumenství svíjejících se kytaristů či zpěváků.
PODZIM ŽIVOTA JE JARO SMRTI
V polovině 70. let měl velký vizionář a dle svých slov „jen pouhý elektronický řemeslník“ registrovánu desítku převratných patentů syntezátorů. Nezaregistroval si však název firmy se svým jménem. Doktor Moog byl v první řadě vědec, nikoli byznysmen. Možná na něj školní přezdívka Geeky opravdu seděla. V době největší slávy firmy RA Moog Corp. si název zaregistroval zlodějský podvodník a Moog tak přicházel o obrovské zisky z prodeje svých nástrojů. Vleklé právní spory o vlastní jméno se táhly až k přelomu milénia. Mezitím se unavený vynálezce odstěhoval z New Yorku do údolí pod nádherné kopce západní Severní Karolíny, kde si na podzim roku 1978 založil firmu Big Briar (po vyhraném soudu přejmenovanou na Moog Music), v níž pomyslným životním obloukem restartoval svou prvotní lásku těremin.
V roce 2002 o Moogovi a jeho vynálezech napsala dvojice Trevor Pinch a Frank Trocco z Harvardovy univerzity vyčerpávající doktorandskou práci Analog Days: The Invention and Impact of the Moog Synthesizer. Stejný rok byla doktoru Moogovi udělena výjimečná cena Technical Grammy Award za technický přínos na poli hudby. Rok před jeho smrtí, na podzim 2004, měl premiéru provokativní a zároveň hluboce přemýšlivý filmový dokumentární portrét s lakonickým názvem Moog (r. Hans Fjellestad), v němž vystupují respondenti tak rozdílných hudebních světů jako Herbert Deutsch, Rick Wakeman, Charlie Clouser, Wendy Carlos nebo Keith Emerson na jedné straně a třeba DJ Spooky či DJ Logic na straně druhé. Pro oba věkově i hudebně rozdílné tábory ale představuje osobnost a vynálezy Roberta Mooga tak důležitý faktor, „jakým snad byl pro člověka jen vynález kola“. Film je i důležitým historiografickým materiálem, neboť zaznamenává Roberta Mooga jako člověka z masa a kostí, s jeho moudrostí i jeho jemným humorem. Například na otázku „Hrajete sám hudbu?“, Moog bez hnutí brvou odpovídá: „Umím číst noty, ale za poslech mé hry byste určitě nezaplatil ani cent.“
Řečeno s klasikem, podzim života je jaro smrti. V dubnu 2005 jeho dcera Michelle Moog-Koussa tisku oznámila, že u Roberta Mooga byl objeven fatální nález mozkového nádoru. Zbývalo pouhých pár měsíců do jeho posledního srpna. Pak přišel jen fádní podzim bez Mooga.
KAPELA BUDOUCNOSTI PODLE ROBERTA MOOGA
„Ve druhé polovině 70. let jsem pro časopis The Music Journal napsal dlouhý článek o budoucnosti elektronické hudby. V něm jsem předpovídal, že kapela budoucnosti bude mít vlastní na míru vyrobené profesionální kontrolery, ale že zvukařské mixpulty budou standardizované, a to natolik, že budou součástí integrovaného ozvučovacího systému. A myslím, že se k tomuto stavu přibližujeme. Vezměte si třeba nástroje jako Zendrum (ruční digitální bicí nástroj, na který hrajete prsty, pozn. aut.), což je nádherný bicí a perkusivní kontroler, propojený přes MIDI se standardními zvukovými moduly (krabičkami s efekty). Stále si myslím, že právě tohle je budoucnost: precizní ergonomické ovladače (nástrojová rozhraní, pozn. aut.), standardizované mixpulty a propojovací síť typu MIDI.“ (z filmu Moog, 2004)