Ani tato trojice novinek z amerických Pogus Productions se nevymyká ze základního zaměření této experimentální značky. Jsou zdánlivě každý pes jiná ves, ale bytují vedle sebe v jednom útulku pod Margolisovou samosprávou a jejich (snad jedinou) jistotou je neobvyklost, hledačství, osobitost, s jakou se jejich tvůrci věnují až s uminutou tvrdošíjností svému způsobu vyjádření. Netvrdím, že všechna alba, o nichž je nebo už byla zmínka, splňují předpoklad bezprostředního posluchačského zážitku, důležité však je i to, že zůstávají dokumentem uměleckých záměrů, potažmo doby, která tvůrce vedla k sebevyjádření, jež tu prezentoval.
Hned Fame Enza Minarelliho s podtitulem What I Want to State obsahují dvacet nových polypoem z let 2008 až 2010, tedy subžánru, kterému se věnuje od roku1987, kdy svoji vizi oznámil manifestem, zveřejněným ve Valencii. Jeho nástrojem je z devadesáti procent hlas a mikrofon, speciální efekty jeho vokální poetič-nost pouze dotvrzují nebo znásobují. Sám své pojetí označuje jako nehudební hudbu a základ nové desky vidí i v návratu ke svým starším zvukovým poemám, ovšem zpracovaným dnešním způsobem. Co je zřejmé: že každá z oněch polypoem je založena na jiném přístupu. Konkrétně tu jde například o hlasové brutálničení, zadrmolování, sebemrskačsky bzučné mumlání, mlasknění s reagováním sboru vzdychačů a sténačů, útržkovité vystřelování zvukových šrapnelůstek, o extravagantní říčnou zádušnost, prosvišťování se smirkovým souběhem zvratných zvuků, sešrotované gruntování, vykvakování, breketání, o bazírování na několika hláskách, jejichž intenzita se zrychluje či zpomaluje, o ryč-nění, hymnění, vymručování, vykoktávání, ptáčnění, prohlučování na hlásku P, drmolivé chroptěnky, excitované vyvolavačství, zadýchanostní rozkašlávanost, zabrebenťování, rozkotávání… A to je pouze část náznaků charakteristiky jeho projevu, který jako celek můžeme nazvat zvukovým hororem, plným chvatnosti. Minarellimu nejde v nejroztodivněji volených tématech a portrétech od „velkého muže“ Genghise Khana přes Names of cities as national anthem (věnováno Sinclairu Lewisovi) až po Seeking the sound Pharmacopoeia pouze o sdělení, nýbrž 
o tvrdošíjná tvrzení, jejichž výraznost obepíná namnoze šlojíř podtónování. Podle svých vlastních slov není vykonavatelem zvukových balancí, stává se jimi přímo bytostně on sám (ve smyslu čínské praktiky, že malíř nemaluje strom, nýbrž v tento strom se zároveň proměňuje), prožívá je, vžívá se do nich, vyzdorovává si jejich fakirnačení. Až po závěrečné kokrhání kohouta, které nás snad má přimět k tomu, abychom se probrali z umanutí, které nás postihlo při poslechu alba.
Mám dojem, že čím menší rozsahové a obsahové rozpětí má které dílo, tím víc má k němu jeho autor co dodat. V případě CD Drums & Drones, jehož skladatelem, performerem, producentem, autorem nahrávky i zmixování v Brooklynu je Brian Chase, se na šestnácti hustě potištěných stranách bookletu můžeme dočíst o každém záhybu jeho tvůrčího směřování včetně tvrzení, že mu vlastně nešlo o zachycení zvuku bubnů, nýbrž o prostor uvnitř tohoto zvučení. Těch projektů zde vyslechneme deset, přičemž spolu s bubeníkem kolísáme od výdržnostního chrumlání či vibrací, šířících se jako kola na vodě přes rumplující bumbácnost (jak do kuchyňských hrnců) a traverzálně bytnící hlukobernost se zvukovými výdutěmi nebo hlukovou licitaci s harmonizovanými výtlučky a chórovodné přehrabování, než se dostáváme až k cymbálování s okázalou dramatičností anebo k helikoptérní vrčivosti. Nemohu tu vypisovat všechny vychytávky, v zásadě lze povědět, že jde o hlukový vídrholec, plný drónového brouzdání, brakování a bagrování. Což zní dost rozkošatěně, jenomže toto přeberné rozmincovávání a kodrcavé vytřásání působí konec konců poněkud zúženostně, je to v celkovém pohledu obrábění čehosi, co bychom mohli nazvat perpetuum noisile (nikoli mobile). Kdo si tohoto bloudivě bloumavého prodrnčování dost neužil na kompaktu, má další příležitost na DVD Ursuly Scherer a Erika Z, kde si vše může zopakovat se sféricky mlžnou obrazivostí.
Poněkud medvědí službou pro elektronického mága Lou Cohena (1937) je trojkompakt, nazvaný jednoduše Music, tento titul bych však vhledem k náplni souborného vydání přeložil spíše jako Hudebňování. Sám sobě „ukradl show“ hned první deskou, na které v deseti Shapes (na obalu je jich mylně uvedeno pouze devět) vstřebal zvučení světa ve zharmonizovaných pasážích se střídavou intenzitou skupenství a s různorodými výškovými i hloubkovými rozměry a zaútočil na posluchače s nezadržitelnou vehemencí, promísenou někdy smýčivým nahoufněním, jindy spádnou rozplývavostí. Někdy je harašivě chvějný nebo filigránsky roztónovaný, pak zase vrhačsky utrhačný s rozdrobenkovými flašinolety, orchestrionství míchá s hračičkováním, hučivou chmuřivost mátoří do preludující proplétanosti, harmonikovou disparátnost prostřídá chrámovým varhaněním. Celé toto brouzdání dokáže vyždímat z naprogramovaného Csoundu (s vlastnoručním doprovodným softwarem) a kdybyste si dali práci a pokusili se rozluštit na Cohenových stránkách na internetu, jak postupoval (booklet není k trojCD připojen), shledali byste, co matematického hlubokomyslného rozvažování čemu předcházelo. Jde skutečně o laborování se zvukovým modelováním, někdy přívalovým či návalovým, jak jsme toho svědky i ve čtyřech skladbách druhé desky, občas koncertně hřímavými či probublávanými, jindy cikádově rozezvučenými. Už tady však cítíme, že elektronika, byť v tak výrazném podání, má svoje hranice, pokud se uchvatitelsky zmocní takového širokého prostoru (suma sumarum asi 210 minut!), jak její různorodost začíná být omezena bez (větších) nástrojových přídavků, které by ji oživily. Samozřejmě záleží na okamžité inspiraci, jakou tu vyciťujeme z Homage to Cage, zkoumavě (nikoli zkumavkově) odhalivé, procinkávaně vibrátorské a křižovatkově pestré. Devět Symfonií, které najdeme na části druhé a celé třetí desce, nemá vlastně určitá témata, jde spíše o (pro)následování ozvučených vrhcábových bloků, plných šplounavé zabořivosti, rozcupovávané vrtošivosti, promílaných vybublanin, sledu minivýbuchů hladce obrace protkávaných, je to ráchání ve zvukových koupelích, do kterých se stéká hluková plazma, plná handrkování a harampádí. Což není třeba brát jako neuvážené sumírování bez zřetelného koeficientu, naopak: co se jeví jako poslepovávání nesourodých úryvků bez ladu a skladu, nemusí být vyšinutě zmatečné, ale někdy mi chvilková chaotičnost připadá jako dražba souzvuků a náruživůstek na přeskáčku. Ale pak nás zaujme pitoresknící luznění čísla 7, zvídavostní nornost s obkladačsky klávesným nadložím v čísle 8 nebo koumácká vyrovnanost závěrečné skladby a jsme ochotni prominout rozkouskovanost jiné symfonie, připomínající neposkládanou stavebnici. Ano, celkově jde o poslechové putování minovým polem nastražených záchytů a promílaných závratnůstek, nemáme však dost prostoru, abychom si tady vydedukovali, kde přesně je co sešito horkou jehlou a kde naopak autorská houževnanost seskupení (zdánlivě) nesourodých úryvků překlene. I tady mám svého favorita, je to Symphony 6, věnovaná Noahu Creshevskému, která má návaznostní prokomponovanost, ligotající provázanost a melodickou vemlouvavost.
Ale celkově tolik nezáleží na tom, který opus je nám bližší a nad kterým váháme. Je cenné, že Pogus všechno toto hledačství prezentuje a zastřešuje a že nad ním můžeme takto meditovat. Ostatně: kolik obdobných hokuspokusů už rozšířilo hranice většinové tvorby, když je posléze přejali a upravili nehledači.
