„To je tak krásný nápad, spojit se na této úžasné řece,“ pronesl Yo-Yo Ma, česky (!), a měl pravdu. Loňský, epidemiologickými opatřeními vynucený nápad ředitele festivalu Struny podzimu Marka Vrabce vrátit na hladinu Vltavy „benátské slavnosti“ hudby, prověřený koncertem Hope For Prague, fungoval i rozšířený na celý festival Prague Sounds, pojatý jako prolog a zároveň oslava 25. výročí Strun podzimu. Zvláště když mohl Vrabec z pódia před recitálem Jiřího Suchého zažertovat: „Poprvé v životě se mi stalo, že mě dojala k slzám předpověď počasí.“
Stejně jako loni Daniel Hope, i letos se hvězdy dopravovaly na ponton s pódiem, zakotvený u Slovanského ostrova, stylově na lodičce. Nejelegantnější „uvítací výbor“ měl ovšem 2. září Jiří Suchý. Akvabely později dokonce v rámci choreografie koncertu naskákaly do nikoliv zrovna vyhřátých vod Vltavy. Jistě, tématem programu Árie měsíce byla voda. Volným tématem, do kterého se vedle Kapitáne kam s tou lodí či Když se vodník ženil z Kytice vešla i Labutí píseň. A někdy stačil i oslí můstek přes vltavské vody. Jako když na evergreen Mississippi navázaly semaforské zpěvačky/dechařky Veronika Tichá, Magdalena Jedličková a Eliška Hurábová spirituálem Swing Low, Sweet Chariot (Jednou se shůry snese). Protože, jak pravil principál, jazz přece také vznikl u řeky a mimo jiné z gospelu. Mezi (spolu)autorské kusy pana Suchého snadno zapadla i Voskovcem a Werichem geniálně přetextovaná Laneova píseň Není-li tu ta (When I’m Not Near The Girl I Love) z muzikálu Divotvorný hrnec, v češtině jak známo mnohem hravější. Pan Suchý si na ni oblékl zelené Čochtanovo sáčko a seklo mu, vždyť si ho prvně vyzkoušel už v 60. letech. A ne, vůbec není třeba rozpitvávat nějaká ta zavlnění v intonaci. Celé představení totiž bylo neuvěřitelně milé. Ovace si samozřejmě zasloužila spolu s neuvěřitelně vitálním Jiřím Suchým také Jitka Molavcová, která nezapomněla ani zaválet na saxofon.
To, jak Yo-Yo Ma interpretuje Bachův cyklus Suit pro sólové violoncello, je nad veškerá srovnávání. Zadívá se do nebe, zavře oči a dokáže, že jeho slova o léčivé síle Bachovy hudby nejsou fráze. Stejně upřímně vyznělo i „věnování všem, které jsme ztratili kvůli covidu, nikdy nezapomeneme“. Rozhodnutí cellisty hrát nikoliv v Rudolfinu, ale pod širákem, aby mohl všechny ty nadčasové pozitivní vibrace sdílet, bylo dobré. Občas se sice některý ze sedících diváků pobouřeně otočil za zpožděným odrazem zvuku PA systému od budov na nábřeží, projíždějící motorkou nebo zpražil pohledem chechtající se hejno racků, provozující pravidelnou večerní leteckou přehlídku. Jenže jen o soustředěném poslechu přece tento koncert nebyl, šlo o sdílení. Jak samotný Yo-Yo Ma, tak většina diváků si užívala právě „ambient městského centra“ s kouzelnými prvky náhody. Vždyť i ti rackové chytili rytmus. Nebýt ponton pevně ukotven, závěrečné ovace ve stoje by se postaraly o slušné vlnobití. Když Yo-Yo Ma jako přídavek zahrál melodii Modlitby pro Martu, bylo to na „dojetí až k slzám“, a nejen kvůli nečekaně vlahé noci.
V neděli odpoledne připravil Yo-Yo Ma ještě jeden „nečekaný“, ale pečlivě naplánovaný přídavek, když zahrál spolu s Jiřím Slavíkem, střídajícím saxofon, housle a kontrabas, z lodičky na Čertovce. (A později i na Starém židovském hřbitově, kam už jsem ovšem dvojici nenásledoval). Nijak nevadilo, že neozvučené nástroje z paluby loďky nemohly být z mostů a nábřeží dobře a vyváženě slyšet. Zapůsobil už jen symbolický výběr repertoáru (Život je jen náhoda, Ach synku synku) a samotný fakt civilního setkání s virtuózním hráčem.
Jiří Slavík měl svůj den 6. září, kdy ohlásil z říčního pódia „jak jinak oslavit výročí pražského festivalu než se třiceti Moraváky na pódiu“. S VUS Ondráš provedl nejdříve cyklus kRok za kRokem, inspirovaný, ehm, cyklem životním. Aplikování postupů avantgardní soudobé hudby na autorské ohlasy folkloru vyznělo hodně silně. Například z hudební ilustrace nejútlejšího věku člověka disonantními přepisy dětských písní běhal mráz po zádech. Možná se pletu, ale vedle infantilní hravosti se v náporu znervózňujících harmonií odrážel fakt, že takzvaně bezstarostné dětství bývá často plné obav a depresí. Z Jiřího hudby přitom čiší i spousta nadsázky a humoru, odlehčujícího „osudová“ témata. Třeba když mladík lká nad zhrzenou láskou. A určitě i smysl pro účelnou provokaci směrem k minoritní části publika, která čekala líbezný folklóreček. I když i ta se dočkala třeba úpravy Mikuleckého „tradicionálu“ V širém poli studánečka ve druhé části programu, založené na Slavíkově albu Mateřština. Ohromné uznání zaslouží interpretace profesionálním souborem Ondráš, schopným brilantně zahrát i velmi těžkou a pro „čtyři z pěti folkloristů“ jistě krajně nezvyklou partituru. A v překvapivém přídavku, Werichově, Hálově a Ducháčově písni Nerýmovaná, to Ondrášovi swingovalo.
Pianista Brad Mehldau a tenorista Ian Bostridge uvedli 7. září písňový cyklus The Folly Of Desire, vytvořený na v době akcentované korektnosti výbušné téma, banálně řečeno, „objektů pošetilé vášně“ a „projevů přímočaré sexuální touhy, i bez souhlasu onoho objektu“. Tedy téma přirozeně přítomné v Mehldauem zhudebněných verších Williama Blakea, Johanna Wolfganga Goetha, Williama Shakespeara atd. A vlastně i v nejznámějším Schumannově písňovém cyklu Dichterliebe, provedeném v druhé půli koncertu. Máme snad téma odsoudit, prohlásit za nekorektní, vyškrtávat z kulturního kontextu? Mehldau si našel rozumnou střední cestu, jeho vlastními slovy: „Nakonec se stalo naším cílem nesoudit, ale prostě se věcí zabývat a zkoumat ji, aniž bychom se vyhýbali otázkám, co je správné a co ne.“ Že publikum koncepci ocenilo prozradil první bouřlivý aplaus, který vpadl do rozehraného pásma po – inu, The Boys I Mean Are Not Refined, zhudebněné básni amerického modernisty E. E. Cummingse. Bostridge se totiž s gustem položil do Cummingsem přímočaře a drsně použitých vulgarismů. Tím nechci věc bagatelizovat, tleskalo se myslím nikoliv kvůli „they do not fffuck for luck“, ale kvůli interpretačnímu ponoru a elegantnímu zvládnutí obsahu. V klasicizujícím zhudebňování, samotné klavírní hře a komunikaci s tenoristou byl Mehldau navíc neuvěřitelně flexibilní. Romantické prvky přirozeně, bez jakýchkoliv znatelných hranic, kombinoval s těmi soudobými a jazzovým frázováním ovlivněnými. Stejnou nadžánrovostí vládl i Bostridge, což nápadně zdůraznil přídavek. Vedle Schuberta si tenorista střihl i Dylana. Konkrétně Don’t Thing Twice It’s All Right nad pianovým ragtimem. A ve standardech Night And Day a These Foolish Things se převtělil v dokonalého croonera.
„Nikdy jsem neměla romantičtější vstup na scénu, na tohle nezapomenu,“ rozplývala se Lizz Wright, když spolu s hammondkářem, pianistou a kapelníkem Kennym Banksem vystoupila 8. září z loďky na ponton. I pro publikum šťastné finále Lizziny cesty do Prahy a po lockdownech vlastně prvního výletu z USA, který podle vtipkování zpěvačky málem skončil na letišti u příjezdového formuláře: „Pokud máte co do činění s tamní security, řekněte jim prosím někdo, ať to zjednoduší, netušila jsem, co tam mám psát.“ Na objednávku Prague Sounds vytvořený gospelový program představoval také ideální finále festivalu a naplnění záměru, který citoval už Yo-Yo Ma. Mezi gospelové standardy (včetně nejznámějších Oh Happy Day, Walk With Me, Lord či Amazing Grace) přitom hladce zapadly i autorské písně jako Silence či blues Salt: „Tohle jsem napsala, když mi bylo devatenáct, neměla žádné plány, žádnou vydavatelskou smlouvu. Jen jsem položila ruce na klaviaturu,“ zavzpomínala Lizz. A s typickou hlasovou vřelostí uhranula verši „don’t just stand here feeling scared, don’t be afraid, because there could be a treasure right there“, korespondujícími s gospelovým kánonem. Zdejší hudebníci David Dorůžka, Tomáš Baroš a Dano Šoltis odehráli průzračný materiál zcela se ctí, seděly i stylové odpovídačky sboristek Marty Kloučkové a v Praze působící kalifornské zpěvačky Allison Wheeler. Kapela přitom byla využívána pestře a vítaně střídmě, s prostorem pro „hlasové hvězdné chvilky“ Lizz, zpívající např. v If I Can Help Somebody jen v duu s Banksem.
Rej šlapadel a lodiček, posezení doslova na hladině, kulisy osvětlené Prahy, atmosféra možná posledních vlahých dnů roku 2021, ale především Hudba, to vše udělalo z Prague Sounds magický zážitek. Pokud se prostřednictvím říčního festivalu budou slavit i šestadvacetiny, sedmadvacetiny… Strun podzimu, nelze než volat „ahoj“ a těšit se na připlutí dalších loděk.