Tradiční netradičnost dramaturgie zůstala nejsilnější devizou Prague Sounds / ex-Strun podzimu i letos. Který jiný festival může zastřešit jazz, ansámbl soudobé hudby, world music fúzující s evropskou klasikou, rockovou vzpomínku na folkového písničkáře, alternativní hip hop a experimentální elektroniku, a nebude to chutnat jako onen slavný dort upečený pohádkovými domestikovanými šelmičkami? Nabídka různorodých chutí a „sounds“ opět fungovala jako obzory rozšiřující celek pro žánry nehrotící posluchače, a zároveň coby lákavý výběr jednotlivostí pro ty vyhraněné.
TRADICE, EXPERIMENT, TRADICE
Úvod letošních Prague Sounds 3. listopadu v Lucerně jednoduše nemohl zklamat. Branford Marsalis Quartet představuje vítanou sázku na jistotu. Takhle má vypadat vrcholný akustický straight-ahead jazz, hraný v plné síle špičkovými a zároveň na sebe „navázanými“, hladce a nápaditě komunikujícími muzikanty.
Z předvedeného Marsalisova repertoáru si navíc snadno vybrali vrcholný zážitek i posluchači dosti odlišného vkusu – protože pro každého mohlo jít o jiný kus, jinou pasáž, jinou improvizaci, všechny svého druhu výtečné. Za mě skladba Nilaste v závěru hlavního bloku koncertu před přídavky. Protože se tu hvězdné kvarteto odvážilo největších experimentů, hříček s dynamikou, s trochou temnoty. Pianista Joey Calderazzo rozvíjel harmonii vážně nečekaným způsobem, pohrával si i s disonancí. Autor kompozice, kontrabasista Eric Revis žongloval mezi sóly, groovy a zvláštními melodiemi jako eskamotér. Bubeník Justin Faulkner přesně vycítil, kdy má vytvářet jemné rytmické vlnění, kdy zase cupovat bicí soupravu a freneticky pohánět ostatní k ještě většímu hráčskému nasazení, než by se zdálo možné. O kapelníkově příkladném citu pro cokoliv a schopnosti chytat nápadité motivy přímo pánubohu zpod oken nemluvě.
Zrovna tak ale mohl být pro jiného posluchače vrcholem některý z vlastně konzervativních, „easy listening“, ovšem špičkově podaných kusů. Třeba vzletně swingující, v gazelím stylu svižný a odlehčený dávný standard Ain’t No Sweet Man Worth The Salt Of My Tears od meziválečného hitmakera Freda Fishera. Nebo velejemná balada Blossom na téma převzaté od Keithe Jarretta, kde Maestro Branford jako kdyby vložil do hřejivého tónu sopránového saxofonu kus srdce. Rozhodně to tak znělo, i když takhle jistě dokáže hrát každý večer s rutinou profíka.
Navíc ale koncert působil jako ohromná zábava i pro muzikanty, nepoznamenaná ničím profesorským. Což ostatně předznamenal už legrační začátek koncertu, kdy se Calderazzo přihnal na scénu s kratičkým zpožděním. Faulkner se po jakémsi komentáři onoho pozdního příchodu smíchy zbořil do bicí soupravy a pianista pak, aniž by šidil hru v bopově odvázaném vlastním kuse The Mighty Sword, na tajňačku dokuřoval jakéhosi špačka skrytého v dlani. Možná důvod opoždění i řehotu? Brilantní sólo Calderazza tak rozehřálo, že po něm ze sebe musel strhnout sako.
Nadchly i známé chytlavé přídavky, oba z Ellingtonova odkazu. Důstojně zklidněné blues Mood Indigo, a naopak rozverně hybný kus It Don’t Mean a Thing If It Ain’t Got That Swing. Nemohlo to končit jinak než ovacemi vestoje.
Vyklidněný & hrozivá
Festival Prague Sounds je už od strunně-podzimních časů chvalně znám tím, že k artificiálním žánrům přidává i ty, které prý patří do oné tzv. lehké kategorie, jenže svou tvůrčí poctivostí do artistní škatulky vlastně patří. Ač je tam žádná učebnice neřadí. Hned následujícího dne po jazzu tudíž v La Fabrice mohl klidně program přeskočit k alternativnímu hip hopu i k elektronice s poezií.
Rapper billy woods (malá písmena ve jménech si přeje, stejně jako nezobrazovat tvář ani na fotografiích z koncertu) nabídl kultivovaný a přemýšlivý set. Nic vypjatého. Přestože verše mají i sociální podtext, nechybí v nich humor. Beaty a harmonické podklady, kterými se sám doprovází, navíc neznějí prvoplánově. Typicky v nich byl slyšet přirozený odkaz na mnohem hlubší kořeny tzv. černé hudby, až k těm bluesovým a jazzovým. Což vlastně k hip hopu patří. Publikum se sice sešlo jiné než na Marsalisovi (byť i proto, jak mi bylo řečeno, že někteří z „včerejších“ diváků jenom nedávali letošní až přílišnou nahuštěnost koncertů do relativně krátkého intervalu), ale zjevně stejně vnímavé a znalé věci: „My people don’t sleep,“ zařadil woods uznale do svého veršování.
Moor Mother nabídla sólovým setem pochopitelně zvukově úplně jinou podobu svojí tvorby než letos na Colours Of Ostrava, kde vystoupila s freejazzovou sestavou Irreversible Entanglements. I když i v Ostravě využívala perkuse a živou manipulaci s elektronikou. Ale vlastně šlo o podobu stejně psychedelicky vtahující a naléhavou. Ačkoliv Moor Mother bývá řazena k alternativnímu hip hopu, o hip hop vlastně nešlo. Nepoužívala typické rytmy a beaty, ani typicky „rapperskou“ kadenci slov. V podstatě ke svým deklamovaným veršům vytvořila podklad spadající někam do experimentální elektroniky, pomocí sampleru a perkusí, včetně zvuku rámového bubínku proháněného zvukovým procesorem. To vše ve spektru od ambientu po noiseové stavby a jejich demolice sonickou detonací. S jasnou převahou noise nad tiššími momenty.
Také hlas si Moor Mother elektronicky upravovala. S oblibou ho například posílala oktavérem do basových, jakoby mužských poloh. Trik, který ráda používá i vypravěčka Laurie Anderson, akorát Moor Mother nevypráví, spíš chroptí a křičí. Působivého účinku dosahovala jak vršením asociací, tak sugestivním opakováním jednotlivých frází, třeba „černá kočka přes moji cestu“ (x-krát), „popel k popelu, prach k prachu“… Tady z hrozivého poselství až mrazilo v zádech.
Svůj set Moor Mother utnula ve zrychleném modu, částečně asi kvůli technickým problémům, částečně kvůli opožděnému příjezdu a policejní hodině. Ale nic nechybělo, maximální intenzity bylo dosaženo.
Festival Prague Sounds nabídl ještě jedno hiphopové vystoupení, ale českou premiéru McKinleyho Dixona 8. listopadu v La Fabrice jsem bohužel nestihl.
ŠAMAN A BAROKO
Následujícího večera 5. listopadu se festivalové dění opět přesunulo do Lucerny a jihoafrický violoncellista a zpěvák Abel Selaocoe potvrdil, že patří do kategorie unikát. Jak co do jedinečného hlasu, tak žánrově, respektive velkorysým ignorováním hry na žánrové škatulky.
Stejně jako na albu Where Is Home propojil Selaocoe i pro pódiový projekt, jen v o něco omezenějším počtu hudebníků, svoje trio s baskytaristou Alanem Kearym a perkusistou Sidikim Dembelém (původem z Pobřeží slonoviny, mimochodem zajímavá osobnost, nedávno vydal další výbornou sólovou desku Siniensigui) se členkami Manchester Collective, houslistkami Rakhi a Simmy Singhovými a violistkou Ruth Gibson. A zároveň přetavil dohromady tradiční hudbu jihoafrických Xhosů včetně tamního „šamanského“ hrdelního zpěvu (na který nemají patent jenom středoasijští kočovníci), vlastní představu o současné world music a teskné balady s africkou melodikou, klasickou evropskou koncertní hudbu i volnou improvizaci poučenou novým jazzem. S gustem, sympatickou odvahou i nevážností pomíchal kontinenty a epochy. Propletl odlišné tradice, pojetí rytmu a harmonie. Spojeným ansámblům pak nedělalo problém přepnout v mžiku z jazzem poučené free pasáže a soudobých inspirací do velebného úryvku z Purcellovy Královny víl.
Takto napsáno – baroko plus world music plus free impro v jediné souvislé hudební ploše – to vypadá, že musel vzniknout totální muzak. Nesourodá splácanina nepadnoucích elementů. Ale kdepak, pěkné, a hlavně nečekaně soudržné to bylo. Žánry a přístupy se prolnuly stejně přirozeně jako principál Abel slučuje živočišnou energii a emotivnost se sofistikovanou virtuozitou. Hřejivá souhra smyčců si bezstarostně pokecala s divokým Dembelého sólem na talkig drum. I když to zní jako fráze, hudba je holt vážně jen jedna, stejně jako lidstvo.
Nejlepší na tom všem ale bylo nekašírované nasazení. Selaocoe hrál intonačně brilantně, sytým tónem a přitom zároveň s takovou vervou, až žíně ze smyčce lítaly. Je s podivem, že mu v závěru koncertu nějaké zbyly. Sedět nikdy nevydržel moc dlouho. Zvláště při zpěvu ho jeho vlastní energie často zvedala na nohy. Jistě v tom byl i kus divadla, viz přehrávané obličeje vrhané do publika i kukuče na spoluhráče. Ale divadla spontánního, bez na efekt vypočítaných póz. Ostatní muzikanti se také s chutí odvázali. Nakonec i publikum poslušně vyskočilo ze židlí, rozezpívané starým (nejen) africkým mustrem zvolání – odpověď.
BRATRŮM Z KRVE KAINOVY
Vzpomínkový koncert 12. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina byl sice inspirován dvojím Krylovým (1944–1994) kulatým výročím, jenže zároveň potvrdil, jak jsou mrazivé protestsongy z totalitních dob stále aktuální. A jsou aktuální nejen o malý kousek směrem na východ, kam se zase s brutalitou sobě vlastní tlačí „bratři z krve Kainovy“ (Tak vás tu máme aka Bratři), ale i tady. Jak se tak člověk kouká na volební preference. Však si David Koller krátce, leč trefně rýpl nejen do udavače Míry, ale i do agenta Bureše. Což bylo zcela namístě nejen vzhledem k povaze Krylovy tvorby.
Co se samotné hudby týče, je fajn, že jsou písně udržovány živé. Jakkoliv je autorův projev nepřenositelný. A oba „federální“ interpreti, Richard Müller i David Koller, byli vybráni dobře i proto, že mají morální právo Krylovy protest songy zpívat.
Nelze se sice vylhat z faktu, že Müller v první polovině večera zpíval, kulantně řečeno, intonačně poněkud volně. A poletováním v tempu připravil výtečné kapele (mj. s kontrabasistou Martinem Gašparem) horké chvilky. V pochodovém rytmu písně Lásko! by zpěvák rozhodil i nadrilovaný šik na vojenské přehlídce, což u tak zasloužilého profesionála trochu překvapilo. Nepomůže ani konstatování, že samotnému Krylovi také o žádnou muzikantskou preciznost nešlo a vzhledem k obsahu nebyla forma nijak zásadní ani pro posluchače. Nicméně co do výrazu a projevu byl Müller uvěřitelný, zasvěcený a navíc pokorný. A nejen v písni Strejček Strach a teta Obava vypravěčsky přesvědčivý. Aranžmá v duchu dejme tomu „slovenské americany“ se také povedla, oživená vstupy saxofonu Mateje Nováka. Celé představení, doprovázené navíc dobře zvolenými vizuály, prostě potěšilo, a lze ho bez uzardění chválit. A soudě podle reakcí, publikum nadchlo.
David Koller udělal z Krylových písní prostě bigbít. Bigbít často s hammondkami (Martin Kroupa je alternoval s klavírem), zkreslenou kytarou (Michal Pelant) a důraznou rytmikou. Tedy až na výjimky, Pietu si střihl na úvod svého setu sám s akustickou kytarou, Od Čadce k Dunaju s pianem. A Anděla zapěl nad španělkou spolu s Müllerem a publikem jako chorálem. V Rudolfinu fungoval skvěle jak bigbít, tak táborák. Pěvecky pojal Koller písně zároveň po svém i po „krylovsku“. Frázoval je tak, jak jsou Krylovi posluchači zvyklí, přitom zároveň razantně a rytmicky akurátně. Nedošlo na žádnou pražštinu nebo spíš „prâžâčtinu“ (přiznám, moje očekávání zahrnovalo jednu zbytečnou obavu). Ze zmíněných Bratrů zatrnulo, jak se od mementa čeká.
KATARZIINA NELEHKÁ VOLBA
Katarzia v roli kurátorky a moderátorky večera příznačně nazvaného Katarzia’s Choice představila 13. listopadu v La Fabrice trojici hudebnic (respektive dvě zpěvačky a jedno smíšené duo), které považuje za zásadní, cituji z programu, „mladé ženské autorky“. Jejich největší síla, tedy u Niky a Lash, ale tkvěla spíše v interpretaci, byť bez osobního prožitku vloženého do písní by to nešlo.
Johanela (Johanna Vrabcová, dříve si říkala Johni) působila směle a nesměle zároveň, což jen přidalo na důvěryhodnosti písním třeba „o tom, jak jsem se odnaučila stydět za to, co cítím“. A jestli bylo v písničkách něco „mladicky naivního“, tak jedině v tom nejlepším významu odzbrojující upřímnosti bez přemoudřelého filozofování. Johanela také umí zajímavě pracovat s hlasem. Jistější je v anglických textech, ale zajímavější v českých, byť si ještě hledá způsob, jak je hladce a srozumitelně frázovat v hudbě slyšitelně ovlivněné právě současnými anglofonními písničkářkami. Sama s kytarou zněla originálněji než ze svých studiových indie popových nahrávek s kapelou, a osekání aranžmá nijak nepřekáželo až hitové chytlavosti písniček.
Nika (Veronika Boráková) je dávno hotová profesionálka. Hlasově jistá, suverénně obohacují technicky brilantní zpěv i prací se samplerem a harmonizerem. Určitě má naposloucháno hodně vokálního jazzového mainstreamu a pravděpodobně i písničkářky od Joni Mitchell po Norah Jones, Katie Melua či Melody Gardot. Kapela v obsazení elektrické piano, baskytara a bicí ji „učebnicově“ jistila. Stejně učebnicově jako Nika zpívala. Což je zároveň klad i důvod k poněkud neférové výtce. Protože dnes už je opravdu těžké najít opravdu originální sound a výraz. Tedy pokud chcete dělat hudbu posluchačsky vstřícnou a nepřepadnout do těžké avantgardy.
Ničiny písně jsou také sympaticky přímočaře textově sdělné. Například prozření vyzpívané v jedné z nejzajímavějších skladeb I Deserve To Be Calm, totiž že dobrat se vnitřního klidu vyžaduje projít si bolestí, je možná hodně obecné a mnohokrát popsané. Jenže právě proto může mluvit z duše. Stejně jako téma přetvářky v Masquerade nebo ještě závažnější Abuser (pokud jsem dobře chytil název jedné z nových písní). A mluví z duše jistě nejen vrstevníkům, tenhle de facto tradicionalistický, chytlavý jazzový pop je nadgenerační. Největším a nezpochybnitelným kladem vystoupení byl ale zřejmý fakt, že Nice se to takhle prostě líbí, takhle hudbu cítí, a tudíž je autentická. Jako jistá póza, v kontrastu se zralostí pěveckého projevu a hudby, působilo jenom stylizovaně „holčičkovské“, jakoby předstíraně stydlivé průvodní slovo. Ale to je prkotina.
Stejná do jisté míry neférová (ne)výtka z (ne)originality a konzervativnosti jako v případě Niky platila i pro slovenské duo Lash & Grey. Tvoří ho zpěvačka Kristína Mihaľová (možná pamatujete i odjinud, v době studií na pražské Ježkárně hrávala v kvartetu s Jiřím Levíčkem) a kytarista Jakub Šedivý. V rámci Prague Sounds ovšem vystoupili Lash & Grey v sestavě doplněné kompletní rytmikou. Jejich profesionalitu i šarm už potvrdila řada mezinárodních úspěchů. Jen stejně jako Moravanka Nika také mohli pocházet odkudkoliv na planetě. Kosmopolitní směska (ovšem výtečná směska) pop-jazzu, soulu či latiny vyzněla méně „obvykle“ pouze v jediné slovensky zpívané písni. To kvůli odlišnému frázování a přízvukům. Právem sebevědomé a na mezinárodní úrovni hrající kapele ona „světovost“ ale pochopitelně neubírá na cti. Naopak pevnost v kramflecích (mluvíme-li o Lash, mimochodem pekelně vysokých), suverenita a dotaženost projevu zpěvačky i kytaristy zaslouží obdiv.
Navíc je z muziky Lash & Grey cítit nejenom radostný ponor a dobře zvládnutá technika, ale také vývoj. Když duo hrálo na plácku vedle Jazz Docku v rámci United Islands Of Prague 2021 ještě pod hlavičkou Kristin Lash a Jacob Grey, působilo už také po muzikantské stránce zdatně. Navíc s jistým pelem sympatické civilnosti, který nyní zmizel za stylizací. Nicméně od tehdejší poplatnosti „standardním“ formám se vítaně posunulo. Třeba k současnému pojetí soulu.
Pro celý večer určitě platilo, že Katarzia vybrala jednu z dobrých cest jak kurátorské večery (letošní novinka festivalu, s ambicí pokračovat i v příštích ročnících) odstartovat. Byť jistě šlo o dilema. Volit muzikantskou brilanci a vytříbenou interpretaci? Nebo raději více experimentující či na originální výpovědi soustředěné interpretky, jak bychom od osobité písničkářky asi čekali? „Něco čekat“ je však chybou recenzenta, lepší je nechat se překvapit a přesvědčit.
ÚSTA
Už když si ansámbl Roomful Of Teeth vetkl do názvu dětskou hádanku (místnost plná zubů, co to je?), bylo zřejmé, že vedle interpretační serióznosti a náročnosti nebude v hudbě chybět ani hravost. Nechyběla ani 15. listopadu v industriálně strohých, působivých prostorách Divadla X10. Zvláště v rozsáhlé úvodní kompozici Partita for 8 Voices zkomponované souboru na míru skladatelkou Caroline Shaw. Pěvecké okteto tu může předvést, co vše s hlasy dokáže. Do „tradičněji“ pojatého vícehlasu jsou vkomponovány zvláštní glissanda, motivy pro extrémní pěvecké techniky, kníknutí a výkřiky, vstupy hrdelního zpěvu či alikvotního zpěvu, sámijského (či laponského, řečeno nekorektně, ale známěji) joiku nebo alpského jódlování. Takový pěvecký kaleidoskop. Ovšem nešlo tu jen o pustou exhibici. Na to vložila Caroline Shaw do skladby s jasnou vnitřní logikou a návazností také dostatek provázaných nosných motivů a nezvyklých harmonií. I efektní fórky, jako když sbor na zvednutí ruky okamžitě utne doslova v půlce noty, a na další gesto zase spustí, fungovaly náladotvorně. Všechny zvukové fasety dávaly smysl, složily sérii měnlivých obrazů a působivě exotických asociací. Vesměs velmi libozvučných, nutno dodat. Takový fascinující průlet nad planetou hlasů, hýřící bohatstvím inspirací.
Ani druhá polovina koncertu nebyla co do pěveckých technik konvenční, nabídla ovšem více konzistentní, kratší kusy. V působivé části Bits Torn From Words: IV ze (celkem šestivěté) skladby objednané u Petera S. Shina si sbor pohrál s interferencemi tónů, změnami dynamiky či šeptáním. V serialistické On Scholastic Wave Behaviour zase pomohl v ponoru do fantazie slovní návod k poslechu: „Tahle skladba vznikla díky spolupráci skladatelky Leilehuy Lanzilotti a geoložky Rónadh Cox (zaměřuje se na zkoumání sedimentace a geomorfologii pobřežních zón, pozn. aut.), proto v ní můžeme slyšet zvuk oceánských vln modelujících strukturu útesů, ale také chobotnici plazící se pískem nebo ozvěny dětských her na pláži…“ Pak už stačilo zavřít oči. Podobně jako při Vesper Sparrow, kterou vlastně složil, byť prostřednictvím notiček Missy Mazzoli, v názvu jmenovaný nenápadný, vrabci podobný americký stěhovavý opeřenec (strnádka Pooecetes gramineus z čeledi Passerellidae, pokud to někoho zajímá). Velebná představa, a nevadí, že čas ptačího zpěvu je ještě daleko.
Mimochodem, v Math, the one which is sweet od portorické skladatelky Angélicy Negrón vystoupili Room Of Tooth z pravidla využívat pouze hlasy, byť zesílené a často upravené digitálními hally a dalšími efekty. Zapojili také syntezátorové samply a ambientní plochy.
Pravděpodobně pro mnohé, soudě dle bouřlivých ovací a vytleskaných přídavků, jak odezpívaných bez mikrofonu, tak opět amplifikovaně s digitálními ozvěnami a dozvuky, vůbec nejsilnější zážitek letošních Prague Sounds. Pro mě určitě.
MŮŽU JEŠTĚ PŘIDAT?
Je-li dojem z prvního koncertu umělce euforický, návštěva druhého vystoupení onen dojem obvykle nepřekoná. Člověk prostě ví, co čekat, a je čím dál náročnější. Jenže Nubya Garcia hrála 16. listopadu v Lucerna Music Baru stejně brilantně i freneticky a budila stejné nadšení jako blahé paměti na JazzFestBrno 2021 v Sonu. Je sice škoda, že s Nubyí nejezdí na turné její jinak dvorní klávesista Joe Armon-Jones. Nebyl ani v Brně (tehdy doplnil kvarteto Al MacSween), ani nyní v Praze, kde si James Beckwith vypomáhal notami a odezíral gesta. Ale hrál dobře, jistě a s potřebným odpichem. A dvojka Daniel Casimir a Sam Jones, to je vážně koncert. Se saxofonistkou jsou sžití, reagují na sebemenší změnu dynamiky hry. Snad i na sebemenší pohození dlouhatánskými cůpky. Umějí svými groovy opravdu zhypnotizovat. Jones hraje zdánlivě „rovně“, ve službách drajvu a tanečnosti, ale co se děje „uvnitř“ tepu bicích je radost vnímat. Stejně tak Casimir umí být v elastických basových linkách disciplinovaný, ale když dostal od kapelnice pokyn, aby se utrhl ze řetězu, tak to on se zase utrhl. V sólovém vstupu s chutí vyběhl i z dosahu hmatníku kontrabasu, z nástroje vytáhl pomocí prstem levé ruky podložené struny nebo umělým flažoletem potřebně vysoký tón.
Samotná Nubya Garcia neokouzluje jen tónem svého tenoru a nasazením, to už je dnes spíš nutná podmínka. Už v Brně budila nadšení fantazií, s jakou dokáže táhnout sólo po x-y-z chorusů a nedojdou jí nápady, jak ho ještě vygradovat, když už zdánlivě není kam. Ona totiž uchvacuje hlavně jakýmsi charismatem nad tím vším. Vědomím, že o něco jde, že se Nubya zařadila k hráčům s poselstvím, dejme tomu sociálním, protestním. Ale i poselstvím radosti prožívání, pomíjivého kouzla chvíle.
Garcia se soustředila na repertoár nového alba Odyssey. Postupně rozvíjela témata Dawn, Solstice, Clarity, We Walk In Gold či titulní kus. V na dřeň oproštěných koncertních aranžmá jsou skladby (na desce opatřené třeba smyčci a vstupy řady hostů) jinak působivé, stavějí na odiv jiné odstíny, ale stejně silné. Sebevědomou hrdost na nový titul přenesla Nubya i do výzvy divákům, ať jí na kartičku napíší vzkaz, co jako na album říkají. Možná jde o marketingový trik, ale vyznělo to sympaticky pokorně.
Zvláštní situace nastala před přídavkem, kdy se rozparáděná Nubya trochu zarazila a optala s pohledem do zákulisí, zda ještě může jednu zahrát. Paradoxním důvodem byl následný program v LMB, jakási dýza, a před ním úklid, výměna publika… Ne, že by šlo pro jásající osazenstvo klubu o vyloženě ledovou sprchu, ne, že by byl koncert nějak krátký nebo ošizený. Ale že se saxofonistka zarazila v ajfru a chvíli nadšení, kdy by evidentně ještě ráda přidávala i opakovaně, byla prostě trochu škoda. Pochopitelné je omezení délky setu na akcích s více účinkujícími a daným časovým harmonogramem, ale v klubu? Povolený nášup, dub/reggae Triumphance, byl nicméně – promiňte levně efektní závěr, jenže bylo to tak – opravdu triumfální.
PTÁČEK TISÍCE HLASŮ V RUDOLFINU
Požádat Tigrana Hamasyana, aby 20. listopadu uzavřel letošní Prague Sounds sólovým klavírním recitálem v Rudolfinu, byl od pořadatelů další dobrý nápad. Tigran už u nás sice sólově vystoupil, nicméně „silové“ triové koncerty (Praha 2021, Brno 2023) jsou v živější paměti a bez podpory záměrně rockově hutné rytmiky hraje pianista pochopitelně jinak. Ne, že by rezignoval na razantní pasáže, občas ho prožitek zvedal ze sedačky. Zbylo ovšem dost prostoru na pasáže rozvolněné a vyloženě meditativní, na drobnokresbu, zjemnělé filigránské improvizace bez omezení rytmickým rámcem.
Nedávno Hamasyan dokončil ambiciózní a na vydanou tvůrčí energii jistě náročné dílo, jedenapůlhodinovou epickou suitu The Bird Of Thousand Voices (Pták tisíce hlasů), ke které ve spolupráci s nizozemským filmařem a vizuálním umělcem Rubenem van Leerem vznikla také online hra. Inspiraci našel v arménské domovině. Vedle charakteristické melodiky v pohádce o hrdinovi hledajícím bájného ptáčka ztraceného v zásvětních říších, který svým zpěvem dokáže probudit lidstvo a vnést do našeho světa toleranci a harmonii. Není tudíž divu, že i v Rudolfinu se Tigranovi honily hlavou motivy ze suity, třeba dramatická pasáž Prophecy Of A Sacrifice s autorovým pohvizdováním a prozpěvováním.
Mimochodem, hvízdání a zpěv patří k Tigranovým vyjadřovacím prostředkům zcela typicky, využívá ho ostatně i v triu. Jasně, řada jazzových pianistů si i během hry včetně tichých sólových recitálů „jarrettovsky“ prozpěvuje hlavní melodii. Jenže spíš mimoděk a hlas proznívá nezáměrně z pozadí, díky nazvučení nástroje. A může působit i dost rušivě. Ne tak Tigran, který vědomě využíval i zpěvový mikrofon a skladby koloroval kultivovaným vokálem.
Hlavní blok koncertu byl sice relativně krátký, hodinový. Ale o to víc přídavků opakovanými ovacemi vestoje vyhecovaný Tigran dopřál sobě i publiku. V tvůrčí umanutosti byl navíc tak zarputile přesvědčivý, že kdyby to bylo jen na něm, on toho bájného opeřence do našeho momentálně věru neharmonického světa přiláká. Krásně symbolická tečka za dalším vydařeným ročníkem festivalu.
Tomáš S. Polívka